Filozofie
1. hod.
Mýtus, co je filozofie
Historicky můžeme říct, že se filozofie vyvinula z mýtu, ale tato skutečnost je bez vysvětlení velkým klišé. Když se řekne slovo mýtus, představujeme si něco nepravdivého, pohádkového, rituálního nebo nábožensky podmíněného – můžeme se na tuto záležitost opravdu dívat takto. Mýtus má však ale i jiný pohled a význam. Jedním z pohledů je již zmíněná forma vyprávění, které v souvislosti s náboženskými požadavky nebo se snahou o pochopení světa, života, vlastní identity a kultury se snaží vysvětlit lidské otázky za pomocí příběhu spíše vázaného na nadpřirozený, nevysvětlitelný nebo nábožensky podmíněný základ a používá tento základ k vysvětlení. V tomto chápání smyslu slova mýtus můžeme říci, že mýtus je nepravdivý, zkreslující a zavádějící. Druhým významem mýtu je určitý příběh, vyprávění, které bytostně stmeluje naše vlastní bytí. Dává nám možnost hloubě poznávat sama sebe, hlouběji cítit sama sebe, hlouběji něco pochopit – vlastní kulturu. V této rovině vnímání není na místě otázka zda je tu role pravdy nějak zakotvena nebo ne. Tady je otázka, jestli ten mýtus splňuje požadavek toho, že nám něco vysvětluje, něco vypovídá. Pokud se na mýtus podíváme takto, jako na způsob jakým já něco snáze pochopím nebo něčemu lépe porozumím, tak pak mýtus máme každý v nás - někde v něčem. Minimálně náš životní styl s pohledem na reklamy, na televizní noviny, noviny, byznys, peníze – to všechno je nějakým způsobem mýtus, který kdybychom neměli, tak nejsme plně integrální součástí společnosti. Pokud budu chápat mýtus jako něco, co mě chce vysvětlit nebo mě pomoci zařadit do celku (je na mysli celek přírody), tak pak filozofie dělá totéž – rozdíl je akorát ten, že filozofickým zkoumáním se snažím přímo vyřešit nějakou otázku, něco co mě trápí, co je pro mě nejisté. Mýtus nejde zpravidla přímo, ale snaží se použít nějaký příběh, který je inspirován např. náboženským rituálem nebo nějakým zdrojem, vycházejícím z tradice. I přímé filozofické zkoumání např. v metafyzice, může mít někdy formu básně nebo mýtu. Ve filozofii se snažíme přijít hlouběji na kloub věcem, které nás obklopují aniž bychom je jakkoli omezovali. Snažíme se to dělat za pomoci našeho rozumu a zejména za pomoci našich komunikačních schopností. Tady je tedy druhý aspekt filozofie, čili nejen to, že se snaží něco vysvětlit, ale je především o komunikaci. Těžko mohu filozofovat sám někde na mýtince a promýšlet si nějaké vlastní konstrukce, fantazie, aniž bych to jakkoli dal na papír nebo to někomu sdělil. Proto máme úplně radikální a silný trend zejména v Angloamerické filozofii a to ten, že smyslem filozofie není jen vysvětlovat nebo chápat podstatu věci nebo jít do hloubky nějakého problému, ale celá Angloamerická filozofie je pod velkým tlakem toho, že chápe sebe jako pouze činnost, která se snaží vysvětlit to, co se řekne. Je to vlastně snaha o objasňování smyslu toho, co se řekne. Jinou definicí je: filozofie je o všem, o čem se mezi lidmi mluví jako o filozofii. Úplně jinou definicí je to, že je to věda o možnostech poznání empirické skutečnosti. Někdo může filozofii pěstovat jako vědu, jiný ji může vnímat jako promýšlení a dopad toho co se řekne nebo toho co se tvrdí nebo toho co se žije. Základní charakteristikou filozofie, tedy filozofického psaní, povídání, myšlení je principielní otevřenost všemu. Dneska je filozofie atraktivní, protože je potřeba být otevřený všemu – jiným náboženstvím, kulturám, demokracii, různým názorům, hodnotám... . Otevřenost filozofie je v tomto smyslu v tom, že já musím nutně ctít předpoklad, se kterým někdo ke mně přijde – jinými slovy je filozofie o argumentaci. Zde je nutností vnímat to, že prvním slovíčkem argumentace je předpoklad a pokud někdo přijde s předpokladem a z něj něco vyvozuje, můžu nesouhlasit s obsahem toho vyvození, ale musím být přesto otevřený k tomu, posoudit tento předpoklad a správnost důsledků tohoto předpokladu k argumentování. Tady najednou chybí nějaké odsuzování. Já mohu posuzovat, pokud mám argumentaci, ale nemohu odsoudit tak, že smetu předpoklad ze stolu a řeknu: „na tomto předpokladu se s Vámi nebavím“. Proto je filozofie velmi důležitá i dneska. Je ale nutné chápání filozofie ve vztahu k dějinám – rozumí se tím osobnosti, které kdykoli cokoli napsali, co je běžně považováno za prokazatelné. Zde je na místě vzpomenout nejen osobnosti filozofie, ale i autory beletrií (Dostojevsky, Umberto Eco – Jméno růže), důležité ale je držet se názorů, které již byly řečeny a nesnažit se stavět své argumenty na „zelené louce“, čímž se dopouštíme toho, že vymýšlíme něco, co už dávno bylo řečeno. Naším smyslem je pokusit se tu svoji schopnost nad něčím se zamýšlet využít k obohacení některých myšlenek, které už byly řečeny a nějakým způsobem zapadají do systému lidského myšlení.
Úvod do myšlení - logika
Teorie pravdy
Pravda není něco, co spadlo z nebe. Definice pravdy je něco co vzniklo a vzniká postupem času. Existuje několik teorií pravdy např. korespondenční teorie pravdy, konferenční, koncensová. Korespondenční teorie pravdy: větu nebo výrok nazvu pravdivým tehdy, pokud její obsah koresponduje s něčím jiným. Koresponduje z pravidla s něčím, o čem mohu předpokládat, že nějak je. Příkladem korespondenční teorie pravdy je například ontologická teorie pravdy: když řeknu, že je pravda že Bůh existuje, tak tím myslím, že sice Boha nemohu nikde najít, nemohu ho dokázat, ale když tvrdím, že je to pravda, že existuje, tak tím myslím, že kdybych býval mohl Boha někde najít skutečně existujícího, tak pak bych ho našel. Už v tom mém tvrzení předpokládám, že mohu to co tvrdím s něčím porovnat. Jiná teorie a to koncensová teorie pravdy se na pravdu dívá jinak. Když se rozhodneme na pedagogické poradě, že ten a ten student tady nemá místo, tak to budu moct tvrdit, že to je pravda, ale co je to za pravdu? Je to pravda, která vznikla na základě konsensu pedagogické rady, která došla k závěru, že se můžeme souhlasit s tím, že ten a ten student tady nemá místo. Kdyby ale bylo složení pedagogické rady jiné, tak by došlo k „jiné pravdě“. Jiné je to s koherentní teorií pravdy, kdy dáváme najevo to, že věci musí nějak zapadat do kontextu nějakého systému (koherence = souvislost). Z toho vyplývá, že něco může mít hodnotu pravdy, pokud to bude zapadat do nějakého požadovaného systému.
Základní logické systémy
Napadlo nás někdy, komu nebo čemu vděčíme za to, že si někdy rozumíme a někdy nerozumíme? Příklad: doma v partnerské vztahu slyšíme – ty jsi vždycky líný, nikdy to nádobí neumyješ – dotčený odpoví – jak to? To není pravda, jak to, že nikdy neumyji nádobí? Předvčerejškem jsem to nádobí umyl…, nebo tenkrát, když jsme byli na dovolené tak jsem ho umyl, né? – Ne, ne, ne, ty jsi vždycky líný…
Co se stalo, jak to že je v tomto dialogu zdroj pro hádku? V čem jsme si nerozuměli? Nerozuměli jsme si v tom, že já jsem místo toho, co jsem slyšel – že vždycky jsem líný – tzn. neexistuje ani jeden den, kdy člověk není líný, jsem si náhodou vzpomněl, že jsem jeden den nebo dva nebyl líný – a tedy nebyla pravda to, co mi bylo řečeno. A to mě naštvalo – ale ona ignorovala to, že stačí najít jeden důvod k tomu, aby bylo něco jinak než tak, jak to řekla. A nemá nárok na to, že to co tvrdila, mělo pravdivou hodnotu.
V tomto příkladu nejde o pouhé slovíčkaření… Všimněte si, že máme určité principy, které naší komunikaci zajišťují souvislost. Bez těchto principů by nebyla možná naše komunikace. Logické principy jsou vyhmátnuté bodíky, na kterých stojí naše komunikace. Kdybych já takto důsledně nechápal nějaké zásady, jako např. to, že když řeknu A=A, a že neplatí A se nerovná A, tak co to znamená? Když řeknu, že jedna je jedna, tak to znamená že to je jedna a druhý princip, že to není dvě. V tomto případě A=A znamená, že A se nerovná B. Nejedná se tudíž o totéž, pokud A a B jsou jiné. V životě si je člověk jistý tím, že pokud jsem to já, tak jsem to já a není to můj kolega vedle. Pokud je toto jednička a není to dvojka, tak není možné, abych chápal dvojku jako jedničku. Nebo pokud platí A a zároveň neplatí B, pak nemohu říct, že A i B platí. To jsou logické zákony, které si běžně neuvědomujeme, ale je nutné si najít v životě příklady, kde tyto zákonitosti fungují a uvědomit si je.
Negace, zápor v nějaké větě… Když se napíše v práci „Vždyť na to máme každý jiný názor“, „Každý tu věc vidí jinak“, proč je to špatné tvrzení? Zde je na místě uvědomovat si tzv. logický čtverec. Aristoteles kdysi, když zkoumal zásady našeho uvažování, tak došel k závěru, že existují zhruba čtyři různé druhy našeho sdělení. Ukážeme si to na jednom sdělení, které budeme různě modifikovat. Co se týká obecnosti (všeobecné, částečné) a co se týká toho, jestli je to pozitivní nebo negativní sdělení. Představíme si větu: „Všichni učitelé filozofie jsou nudní“. V prvním případě ji dáme do levého, horního rohu. Je to pozitivní nebo negativní věta? Je to všeobecná pozitivní věta. Levý spodní roh, pozitivní výrok: „Někteří učitelé filozofie jsou nudní“ – jde o výrok částečný (ne všichni, minimum aspoň jeden). Pravý, horní roh je negativní, všeobecný – „Každý filozof není nudný“. Pravý, dolní roh negativní, částečný tzn. „Některý filozof není nudný“.
Musíme myslet při výrocích na dva parametry a to jestli je výrok částečný nebo všeobecný a zda-li je výrok pozitivní nebo negativní.
Argumentace (induktivní, deduktivní)
Existují dva typy úsudku. Úsudkem chápeme soustavu nějakých sdělení – oficiálně se jim říká výroky – což jsou psaná nebo vyslovená konstatování, u nichž můžeme zjistit pravdivost. Výrok je např. „Venku je hezky“. Když řekneme nějaké citoslovce, tak nejde poznat, jestli je to pravda nebo není, zatímco když řekneme „Venku je hezky“, tak to jde. Soustavu výroků mohu dát dohromady tak, že první z těch výroků je předpoklad a z toho předpokladu pak vychází nějaké úsudek, který končí závěrem. Příkladem úsudku je např. Eiffelovka je v Paříži, Paříž je ve Francii – tedy Eiffelovka je ve Francii… Když mohu sledovat formální správnost těchto výroků, tak mohu dojít k závěru, že ten úsudek, ke kterému jsem došel je jednak správný a jednak pravdivý – to jsou dvě kritéria, která vždy u jakékoli argumentace je třeba rozlišit. Podívejme se na otázku správnosti a pravdivosti jinak: pokud úsudek nebo argument máme formálně správný tzn. vycházím postupně z prvního na druhý, z druhého na třetí, tak to co vyplývá z druhého mohu použít, aby vyplývalo v závěru – tak to bude formálně správný závěr. Úsudek bude mít formální správnost, stejně tak, jako když je formálně správné když řeknu Eiffelovka je v Paříži, Paříž je ve Francii, tady Eiffelovka je ve Francii. To je formální správnost a argument vede k pravdivému výroku. Teď nastane druhý příklad formálně správného výroku, který ovšem není pravdivý. Když řeknu Eiffelovka je v Praze, Praha je ve Francii – tedy Eiffelovka je ve Francii. Došli jsme k závěru sice formálně správným postupem, když jsem předpoklady neměl pravdivé. Proto tento argument neobstojí, i když je formálně správný. Začíná zde choulostivá hra, kdy máme třeba soustavu argumentů a výroků, které formálně budou správné, ale obsahově nebudou pravdivé. Buď z důvodu toho, že předpoklady nebudou pravdivé nebo proto, že nepoužiji tyto výroky správným způsobe. Ch. Holmes zjišťoval to, kdy byl vrahem dedukčním způsobem. Ve skutečnosti ale z pohledu Filozofie nedělal argumentaci dedukcí, nýbrž indukcí. Ten rozdíl vystihne následující příklad: když zjistím, že se vražda stala za pomocí někoho, v blízkosti psí boudy. Existuje řada podezřelých a z té řady podezřelých má jen jeden na kalhotách zbytky chlupů od psa – tedy Ch. Holmes dedukuje, že vrahem je právě tato osoba, která má na kalhotách zbytky chlupů. Podle Ch. Holmse je to dedukce, ale podle Filozofie indukce, proč? Ch. Holmse vychází z předpokladu, že vrah musí mít na kalhotách zbytky chlupů, protože se vražda stala v psinci. To je legitimní – mohlo to tak opravdu být. Ale muselo to tak opravdu být? Podezřelý mohl mít vlastního psa… Je to něco podobného, když řeknu: když prší, tak jsem mokrý. Jsem mokrý – tedy prší. Ch. Holmes vzal částečné (partikulární) výpovědi a ty zevšeobecnil a došel ke konečnému závěru. Příklad hosta, který vždy přišel do hospody mokrý a všichni si dali ještě pivo, protože vytvořil dojem, že venku prší – přitom to měl s hospodským domluvené, aby měl ještě tržbu. Je to způsob tzv. argumentace indukcí, kdy vezmu částečný kousek – ten člověk je mokrý a udělám z toho obecný závěr – venku prší. Problém těchto argumentů je bolavým místem celé filozofie, která se snaží pracovat s argumentací. Induktivní argumenty nejsou nutně pravdivé – jsou nejvíce přesvědčivé, ale je možné, že nastanou jiné okolnosti, které tento výsledek způsobí. Nemohu tedy nutně říct, že platí, že venku prší, když přijdu mokrý, protože to tak nemusí být. Této povahy jsou rovněž argumenty policejní a přírodovědecké. To platí také při tom, když dokazujeme existenci Boha – můžeme nanejvýš říci, že jsme dokázali pravděpodobnou existenci Boha.
Cesta dedukce má úplně jiný rozměr – zde naopak usuzuji z obecného na konkrétní. Tedy zvolím nějakou obecnou věc, výrok který obecně platí a z tohoto odvodím částečný výrok, který je pravdivý už nutně, skrze pravdivosti již všeobecného předpokladu. Příkladem je: „Starý mládenec je svobodný“ – „Fischer je starý mládenec, tedy Fischer je svobodný“. Platný výrok, i když může nastat situace, kdy svobodný nebude (když bude ve vězení …HA,HA,HA), bude to v tom případě, kdy neporozumíme výroku „starý mládenec“. Existuje i deduktivní důkaz existence Boha.
Metafyzika
Metafyzika je disciplína, která se odvíjí od Aristotelova díla. Aristoteles ho napsal někdy v r.384 až 322 př. n. l. a je to odlišné dílo, které nezapadalo ani do logiky, ani do přírodovědy, ale snažilo se odpovídat na otázku, co stojí za věcmi, tak bylo dáno do této disciplíny. Meta znamená za, fyzis příroda. Smyslem Matafyziky je zkusit se podívat dál, hlouběji, než běžně vidím smysly i našimi pojmy a strukturou společnosti se kterou jsem svázán. Příkladem ne Metafyziky, ale obdobného příkladu uvažování je příklad toho, že někdo je nakažen nemocí HIV. Tato věc je takové povahy, že jakmile se někoho týká, tak ji nepřejde lehko. Co následuje po tom, když zjistím že já nebo přítel, přítelkyně tuto nemoc dostane. Přicházejí otázky, jsem – je opravdu nemocný? Je to k životu nebo je to k smrti? Co to vlastně je? Je ta nemoc vyléčitelná? Jde s touto nemocí žít normální život? Jak se bude chovat, jak k němu přistupovat. Co všechno za tím je, když je někdo diagnostikován. Budu číst všechny encyklopedie a slovníky, abych se o nemoci dozvěděl více, ale je to pouze jeden z aspektů toho problému. Druhý aspektem je to, jak se změní jeho život? Bude plnohodnotným člověkem ve společnosti? Nebo se na něj budou lidé dívat přes prsty? Je nějak omezen ve svých možnostech? Můžeme jít v tomto směru i do takové hloubky, že budeme vážit, do jaké míry je tento člověk doopravdy člověkem. Provokuje nás tento stav k tomu, abychom přišli na kloub věci. Aristoteles smýšlel podobně – jestli to co kolem nás je, opravdu je… Když se mi něco změní tak co to je? Je to to, co předtím? Když vezmu papír a poleju ho čajem a chci ho pak jít rozmnožit, tak už to není ten sylabus, který jsem měl před tím – co to tedy je? Je to cár papíru? Byl to papír? Co je to teď? Proč se ta věc takhle mění? Spoustu filozofů v historii dumalo nad tím, jestli teda když se něco mění, tak jestli to je a nebo jak to tedy udělat, aby se to mohlo změnit a pořád to bylo to, co to má být. Ve standardní podobě Metafyzika zkoumá podstatu věci, která je běžným očím neviditelná. Je za přírodou Meta = za, fyzika = příroda.
Na tomto základě se můžeme zabývat existencí Boha, dobra, pravdy, jestli má smysl se o dobro snažit… to je jeden zájem Metafyziky. Do Metafyziky spadá rovněž část disciplíny zvaná Ontologie, která se zabývá otázkou bytí. Tedy když něco je, tak jaké podmínky, nebo co to dělá tu věc, že to je – zkoumá spíše fenomén existování.
Vývoj bytí (toho co je nebo není).
Standardně se dozvíme, že důvodem zkoumání podstaty věcí – čili toho co je za našimi zraky bylo právě vysvětlení toho, proč a jak se věci mění. Existují ale i jiné důvody např. důvod, jestli skutečně existuje něco nezávisle na člověku. A zde nastává choulostivá situace a to ta, že když se někdo bude plahočit za dobrem, tak ho možná na konci života bude trápit to, jestli dobro opravdu je nebo to byl nějaký mýtus, konstrukce, společenský předsudek – kvůli kterému jsem si odříkal tolik věcí. Někoho by trápilo, jestli to dobro je něco hmatatelného v přeneseném slova smyslu. Poslední aspektem k tomuto tématu je to, že když zkoumám podstatu nějaké věci nebo nějakého vjemu, touto metafyzickou formou, tak najednou zjišťuji, že nejde jen o to, popsat nějakým způsobem tu věc tak jak je – i třeba popsat ji důvody vzniku (což je něco co se vymyká přirozenému vysvětlení), nebo zdůvodnit jaká věc existuje, protože mě to dává smysl a lépe se mi žije – aniž bych dokazoval, jestli Bůh skutečně existuje – mohu se dívat na danou věc tak, že žiji s tím, že Bůh skutečně existuje a tedy budu předpokládat, že Bůh je. Mám pak snazší způsob života. Jedna věc, která tuto skutečnost zkoumá a té podstaty věci přichází na kloub je potřeba rozlišit věc jak je a vnímat bytí té věci, tedy existování té věci. Když se zamyslím nad mým přístupem ke klientům, ke svým úkolům apod., tak úplně jinak se věc jeví, když soustředím svůj přístup jenom na předmětné aspekty té věci (př. to, že jsme studenti a musíme dostat úkoly a materiály ke zkouškám, pak něco odříkat u zkoušky a zapsat předmět do indexu), nebo od toho standardního pohledu na věc odstoupit a říct: kromě toho, že tento člověk je tu jako student a splňuje požadavky a nároky, tak je tady také jako někdo kdo je, existuje. To je znamená, že neplatí že tu není – není tam jen prázdná židle, někdo na ní sedí a chvilku tady ještě bude – ten zlomeček toho časového úseku, kdy se vidíme. Toto vnímání já rovněž plodem metafyziky, u kterého se zastavíme v souvislost s Parménidem.
Parménides chápe, že nějaká věc je jen tehdy, pokud opravdu je. Myslí tím to, že když popisuji nějakou věc, tak jsem schopní ji popsat a říci: ta je červené, modrá, …, přestože tady není, přestože něco takového není. Lze tedy popsat např. létajícího nosorožce: můj létající nosorožec je: … a vůbec mě netrápí, že něco takového není. Parménides se ptá, kde je základ toho, že něco je… a pro něj je tam podmínka, že ta věc musí být – přece nemohu mluvit o něčem co není. Buď to je nebo to není – a nemohu o něčem říci že to je, když to není. Bytí má pro něj charakter jsoucnosti jakožto existování – používá dvě slovíčka JE – ve smyslu shody v přísudku – že to je např. bílé, velké, a BÝTI jakožto sloveso JSOUCNO. Neexistuje možnost nebýt, musí ta věc být, aby byla. Pro něj to JE nese s sebou parametr jak věci, tak existování. To co řekne svazuje s realitou. Pro něj říci to, co není existující je protimluv. Já mohu o něčem něco říci jen pokud to něco je. Nemohu o něčem něco říci, když to není. Jeho další nárok na sdělení je ten, že sděluji něco o věcech, které jsou a o tom co není držím hubu…
Tuto myšlenku důrazného požadavku na to, aby to co je, skutečně nutně bylo, s Parmédiem jaksi zapadla a jeho další následovníci např. Platón, Aristoteles atd. jakoby přestaly toto řešit a bytí začalo být předmětem zkoumání bez ohledu na to, jaký je stav toho existování té věci. Jakoby stačilo to, abychom pracovali s tím, co je pro mě dojem nebo s tím, co je pro mě nějaký jev a už to nám stačí k tomu, abychom abstraktně mluvily a mysleli. Příkladem je Platón a podobenství o jeskyni je příkladem takového metafyzického pohledu na svět, ve kterém on je schopný říci, že to co my vidíme, de fakto není a je to jen nějaký stín. Přesto my s tím můžeme pracovat. My vlastně žijeme na základě těch jevů, protože ten „originál“ není přístupný mým očím, ale já předpokládám, že je ve formě nějaké ideje skrz vlastní intuici. Takže Platón se snaží vysvětlit to, že když něco vidí nebo něco vznikne, nepotřebuje aby všichni byli schopni dosvědčit, že ta věc nutně existuje. Stačí, když si ukážeme, že ta věc je nějakým odrazem vzoru, který Platón nazývá idea. Platón pracoval s intuicí a došel k závěru, že každá věc má svoji vzorovou ideu, každý člověk je nějakým odrazem ideje a každá idea je vzorem pro to, s čím se setkáváme – s nějakým stínem. Když pak přijde na to vysvětlit změnu, př. rozbitý hrnek – tak řekneme, že původně to byl hrnek, který měl vzor nějaké ideji, no ale jak se mi teď ten vzor jeví, tak je porušeno skrze nějaký vnější zásah, ale pořád tady ta idea toho hrnečku někde je – když ten jev už je střepovitý. Platón říká, abychom pod těmito věcmi viděli původní neměnné jsoucno, ale nemá ten tvrdý požadavek jako Parménidés, který řekl že to co nemá plné bytí, tak tady vlastně není. Staví na základě toho, že každá věc má nějakou svoji ideu, od které se odvíjí. Platónovo podobenství o slunci se snaží vysvětlit vztah mezi zrakem a sluncem a tím, že něco vidím. Bez slunce bych neviděl, ale je slunce můj zrak? Bez zraku bych neviděl, ale kdyby nebylo slunce, tak bych rovněž neviděl. Jakou roli slunce hraje? Je slunce to, co způsobuje tu věc, kterou já vidím? Platón na to odpovídá, že je tady ještě něco nad věc kterou vidím a mohu předpokládat, že ta věc existuje i když ji smysly nevnímám.
Pro Aristotela už jakoby nebyla potřeba toho, aby existovala nějaká metafora nebo příběh, kterými bych vysvětlil to, že věci jsou byť ne pouze smysly viditelné, ale i na smyslech nezávisle existující. Aristoteles vysvětlil změnu tak, že řekl, že se můžeme dívat na předmět, který popisujeme jako na složku dvojích pohledů – a to pohledů z hlediska nějakého návrhu, formy, designu – módní návrhářka má představu o tom, jak bude kostým vypadat, ale kostým ještě z daleka není. Pak musí přijít nějaký materiál, který když ona vezme do parády, tak tu formu design který vymyslela do toho materiálu vtělí, sešije materiál, hodí na modelku a má šaty. Ty šaty jsou skloubením jednak té formy a jednak té látky. A když pak hodím ty šaty do pračky a po dvojím vyprání se mi rozpadnou, tak když ten materiál je rozpadlý, tak má pořád formu šatů. Nemohu tedy jedno opustit pro druhé, ale mohu vysvětlit změnu tím, že zůstává forma – tedy ten design a mění se materiál. Mohu tu změnu vysvětlit – není třeba jít do metafyzického vnímání věcí, ale je třeba jít k té věci, kterou já mám před sebou a tam vidět ty dva rozměry, které Aristoteles měl. Je zde jiný pohled na to, co mě trápí, na co chci přijít.
Dalším krokem v Metafyzickém chápání věci představuje Kant, který má něco z toho Parménida, ale možná více z Platóna – pro něhož JEST začíná být zajímavá až tehdy, když zjistí, že nikdy svojí schopností nebude možno, abych vystihnul co věc skutečně je jako věc, ale vždycky to, co já mohu říci o věci je pouze to, jak se mi jeví. Netvrdí, že neexistuje něco, co je v pozadí té věci, jinými slovy nebudu vědět, co je podstatou toho když je někdo nemocný, ale budu vědět, že ta nemocnost tam někde je. Nebudu ji zpochybňovat, akorát skrze mé smysly nemohu podstatu nemoci naleznout. Ale pořád zůstává u toho, že je tady důraz na to, že zkoumám věc pouze jako nějaký předmět. Teprve když Heideger se znovu zamýšlí nad tím, jak popsat věc, vztah člověka, tak se vrací k Parménidovi a říká – já sice mohu popsat, co je člověk, ale copak to mohu udělat, aniž bych zapomněl na to, že člověk není jenom souhrn parametrů, které buď jsou nebo nejsou, ale člověk je taktéž BYTÍM – EXISTUJÍCÍM. Najednou vložil do celého problému další neznámou, která ovlivní výsledek té rovnice a to tudíž ten, že kořen věci bude nejen v tom, jak mohu popsat věc, ale také v tom, jak já, který se ptám na tu věc, jak existuji, jaké je mé bytí. Tím navazuje na Parménida, který dává bytí ten požadavek existování. V konkrétním příkladě to znamená to, že když na mě někdo vykřikne z vedení školy, abych dodal profil absolventa Jaboku, tak já rychle vyplivnu několik charakteristik toho, jaké ten student má být, ale Heideger by to takhle neřekl, ten by řekl no dobře, ale musíme brát v potaz také existování toho člověka, na to nakolik si ten student uvědomuje vlastní existenci, jestli nemá strach, jestli někam směřuje. Bere se tedy nutně podstata toho bytí – existování.
2. hod.
Shrnutí z minula
Pojetí filozofie
Nejde nám o to, dělat filozofii, jako filozofickou disciplínu, ale zkusit si způsob filozofického uvažování. K tomu sloužil text pojednávající o vztahu filozofie k mýtu …
Druhá oblast se zaměřuje na filozofii myšlení a logice (induktivní a deduktivní uvažování, výrocích, negace výroků, které jsou částečné nebo úplné, pozitivní nebo negativní, způsoby argumentace). Další oblast byla Metafyzika a ta byla dvojího charakteru (text Parménida a Heidegra).
Parménidův text – epos nebo báseň
Jde o filozofa, který jde k bohyni a za pomocí koní k ní dojede, ta mu otevře zlatou bránu. Teď nahlíží, jak věci jsou. Báseň používá mýtické obrazy k tomu, aby prokázala to, že lze něco vědět s jistotou. Je to pozitivní sdělení – nejde o použití náboženského nebo mýtického symbolu k tomu, abych si objasnil nějakou skutečnost, které nerozumím – ale je to pozitivní sdělení. Symbol kruhu – je přesvědčen, že dává plnou pravdu. Okrouhlý tvar = plnost bytí, reaguje tím na svého učitele, který také viděl v tom, co existuje plnost. Když něco existuje, je to jsoucí, tak to má všechno, co to potřebuje – není tam nic, co by chybělo. Parménidova myšlenka v textu, kterou vystihuje dokonalou pravdu spočívá v tom, že Parménides přesvědčí člověka, že pokud se o něčem pouze domnívám, že tak je, jinými slovy nemám možnost zjistit že ta věc opravdu je existující, pak je to jenom falešná domněnka a není to vědění. A nevím proto, protože mohu cokoli pozitivního říci pouze o tom, co má existenci, co je jsoucí. Říká, že co je jsoucí (existující), je, co není, to být nemůže. Tzn. já nemohu nic říct o tom,co nemá existování – nemohu o tom ani říct, že to není. Protože když něco nemá existování, tak nemám k čemu by se ta slova vázala. Pokud v hrnku nemám čaj a řeknu, že tam čaj je, tak je to podle Parménida tzv. obojaké myšlení – mohu říci, že to je i není. Parménides uvažuje tak, že pokud v hrnku není čaj, tak jakým právem mohu říci, že tam čaj je? Parménides je příkladem velmi náročného požadavku na to, co musí být splněno, abychom o něčem mohli cokoli říci. Pro něj být mysli a být je totéž. Mám-li něco myslit, třeba čaj, pak to musí znamenat, že ten čaj existuje, přece nemohu myslit něco, co neexistuje – pak bych totiž myslel ve stylu domnívám se a domněnka nemá zakotvení v žádném – právem je nepodchytitelná – není pravdivá. Nemůže domněnku s ničím srovnat. Parménides používá JE ve dvou smyslech, jednak JE jako přísudek, tzn. toto je hnědé a jednak JE, jakožto JSOUCÍ. Jakmile Parménides řekne JE, tak požaduje, aby tam bylo něco JSOUCÍHO. Pokud to JSOUCÍ není, tak nemohu říci zda to je nebo není. Abstraktní myšlenka o něčem, co není je pro něho nepřijatelná, protože pokud to není, tak není o co se opřít.
Text: Co je metafyzika – Heidegr
Jedná se o úvod ke kritice metafyziky. Byli doby, kdy se začalo pochybovat o tom, že metafyzika, tak jak jsme si ji představili má smysl. Ten důvod byl ten, že zde chybí cesty k tomu jak něco říci o tom, co je mimo naše smysly pochopitelné. Metafyzika je jak známo o tom, co je naším očím neviditelné, co si musíme domyslit nebo dořešit – vyspekulovat. Krize metafyziky se táhne od Kantovy filozofie dál a Heidegr přišel ve své filozofii na to, že od doby Parménida se zapomnělo na jeden důležitý rozměr toho slovíčka JE. Nezapomnělo se na to, že to bytí je něco, co mohu popsat. Bytí klienta (národnost, výška, váha), bytí je uchopené pouze jako předmět. Zapomnělo se na to, že Parménides říká, že nestačí jen to, že něco je nebo není – dokonce říká, že to je úlet (je to domněnka, která nemá vztah ke skutečnosti). My můžeme říct o něčem, pokud to je jsoucí – pokud to má existování – bytí. Nestačí proto popisovat věci jako předmět, ale musíme popisovat věci jako existující. Pokud se jedná o člověka, tak ho popisuji jako předmět, i když bych ho popisoval jako existujícího. Popsal bych kdy kde byl, co prožíval atd. Jedině člověk sám sebe může pojmout, jako ten který ví, co to je to JSOUCÍ, ten který má tu existenci v sobě nějak prožitou. Ví, kam směřuje, jaké má povinnosti, uvědomování si vlastní existence… - toto Heidegr objevuje znovu a říká, máme-li popsat nějaký předmět nebo člověka podle předmětného vnímání, redukujeme tu věc nebo člověka. Pokud ale bereme v úvahu obě tyto složky, tak pak je to teprve ta pravá metafyzika. A kořenem toho, co metafyzika je, je ta standardní metafyzika toho, že popíšu věci tak jak jsou, jdu pod to, co je smyslu přípustné. Ale ve chvíli, kdy začínám zkoumat bytí věcí jako JSOUCNOST, jako existenci, pak se teprve rozvíjí to košaté metafyziky, co je teprve ta pravá metafyzika - neukončená. Kdy se zamýšlíme a popisujeme, reflektujeme existování – BYTNOST. Pravdou bytí je metafyzika překonána – rozumí se tím to, že Heidegr má specifické pojetí pravdy (odkrytost, nezahalenost), pravda je jako otevření existování. Parménidovo JSOUCÍ se otevře našemu zraku, pokud se nám to bytí takto vyjeví, tak pak se na bytí člověka díváme dvojdimenziálně v tom smyslu, že nezůstáváme u toho, co metafyzika 2000 let dělala, totiž že škatulkovala do kategorií (s ohledem na čas, kvalitu, kvantitu), ale i s ohledem na to BYTÍ ve smyslu prožívání toho existování. V tomto smyslu stará metafyzika zůstává v kořenech, z nichž vychází teprve ta Heidegrova ontologie JSOUCNA, které nad sebou přemýšlí. Toto vnímání jde aplikovat i na vztahy. Můžeme rozeznávat osobní vztah a předmětný vztah. Jeden z těchto pohledů je ten, že osobní vztah nikdy nesmí spadnout na předmětný. Osobní vztah je v tomto případě vnímán jako něco, co proklikává mezi dvěmi osobami. Jakmile tohle zmizí, je z Vás předmět v očích Vašeho přítele a tím pádem redugujete člověka. Jde zde o to, že filozofie se začíná zabývat člověkem atd. Neuvědomujeme si, že jsme v zajetí kategorizace věcí a osob. JDE O PROŽÍVÁNÍ BYTÍ.
Teorie poznání - epistemologie
Teorie poznání je disciplína, která se zabývá jednak podmínkami, které musí být splněny, abychom mohli říci, že něco poznáváme, jednak se zabývá i otázkou o smyslu poznání, zabývá se otázkou způsobu poznání a také tím, co je potřeba mít splněno, abychom mohli říci, že něco víme na rozdíl od toho, když se o něčem domníváme. Teorie poznání se zabývá také požadavky na status vědění. Proč má poznání důležitost v našem životě? Musíme si nejdříve představit nějakou situaci, ve které ta otázka poznání je problémem. Například jsme viděli něco jiného, než to, jak to doopravdy bylo a vrtá nás dodnes hlavou, jak to vlastně doopravdy bylo. Jinou věcí je to, že si s někým nerozumím, protože máme na věc zcela jiný názor. Může to být domněnka, že poznání je čistě subjektivní záležitost. Poznání je záležitost mne a pouze mna. Můžu se ptát v jaké vztahu musím být k předmětu, který poznávám – jestli vůbec a pokud ano, tak proč? Jde o to, existují filozofové, kteří tvrdili, že veškerá realita okolo nás jsou pouze obrazy, které vnímáme. Nic ve skutečnosti neexistuje. Filozofie poznání je tedy o našich schopnostech poznávat (tedy o nás jako takových) a je to také o našem vztahu k předmětu, který poznáváme a rovněž o souvislostech mezi konceptem, ve kterém jsme a tím, co jsme schopni na základě toho říci jako vědění. Tím konceptem, ve kterém jsme si můžeme představit církevní společenství, třídu, kulturu. To co poznáváme a jakým způsobem to poznáváme má vliv naše prostředí. V souvislosti s prostředím, ve kterém jsme má nemalou roli i jazyk – tj. lingvistický obrat. Člověk je determinován i ve svém poznání jazykem. Další věcí je vztah mezi subjektem a objektem. Subjekt jsem já a objekt je jiná osoba nebo věc. Otázka, která nás zajímá, když se mluví o vztahu, tak je minimálně otázka směru, kterým ten poznávací proces jde. Jsem to já, který poznává, jak ten předmět vypadá nebo jestli je to ten předmět, který se vráží nebo vtiskuje do mého vědění. Když by jsme se podívali na epistemologii z hlediska historického, tak vlastní rozvoj teorie poznání vzniká někdy okolo 19. století v Německu, jako reakce na filozofii E. Kanta. Základní pohled na teorii poznání můžeme rozlišit jako na poznání, které by bylo vysvětlováno mechanistickým způsobem – tedy, že si můžeme vysvětlit poznání jako projev našich fyziologicky - biologických procesů a nebo můžeme poznání vysvětlovat s ohledem na např. nějaké vrozené ideje nebo vrozená tisknutá Apriorní stigmata, které způsobují naše poznání. Problematika poznání se tedy pohybuje mezi těmito dvěmi skutečnostmi. Na jednu stranu mohu poznání redukovat na nějaký fyzikální proces např. teorie odrazu – vysvětluje poznání jako odraz předmětu na sítnici, tento odraz vzbuzuje nějaké elektronické nebo chemicko-elektrické impulsy, které jdou do vědomí, do mozku a tam se vytváří pojem – z pojmů se pak skládáním vytváří složitější pojmy tzv. složené ideje. To je tzv. řekněme redukční cesta poznání. Ten druhý mantinel zase bude vypadat tak, že budeme mít my už v sobě nezávisle na nějaké fyziologii určité vzorce, skrz které naše smyslové vjemy jsou požádány a vytváří se pojem, představa atd. To rozhraní těchto dvou mantinelů je nejasné a dodnes se filozofové přou o tom, jestli je poznání věcí mechanicky nebo fyziologicky vysvětlitelná a nebo jestli je to věc, která je tzv. Apriorně daná. Když se na to podíváme z hlediska historie, tak v antické filozofii bylo hlavní otázkou rozlišení mezi zdáním a věděním. U Platóna najdeme problematiku rozdílu mezi znalostí a domněnkou. Pak se řeší otázka skepse – jestli je vůbec něco poznatelné a pokud je, tak já jako skeptik řeknu, že o tomto nemohu nic zjistit – byť by to bylo poznatelné. Já osobně mohu za sebe zaujmout skeptický názor. Probabilismus je cesta mezi antickým vnímáním a skepticismem a znamená to, že vyjadřujeme míru určité pravděpodobnosti toho, že se nemýlíme – v % (Probability = pravděpodobnost). To je tedy otázka antiky a středověku. Pak začíná nový problém ve filozofii poznání a to je tzv. pohled racionalistický nebo empiristický. Je to dvojí pohled na to podstatné a tím je problém poznání. Racionalistický pohled má tu ambici, že já mohu vysvětlit, jak věci poznávám výhradně za pomoci našeho rozumu. Kdežto empirismus říká, že nepotřebujeme rozum, ale že to podstatné pro vysvětlení poznání se odehrává v lidské zkušenosti (empirismus = důraz na lidskou zkušenost). Ještě se objevuje slovíčko kriticismus, což znamená, že poznání je vystavené kritickým a skeptickým argumentům a tedy cokoli se řekne že vidím, tak je vlastně podrobeno kritikou z obou stran - jak z hlediska spolehlivosti smyslů, tak z hlediska role rozumu. Mezi představiteli racionalismu patří např. Dekart – já jsem schopný si rozumem zjistit, jestli daný výrok s sebou nese nějakou míru jistoty nebo ne. Empiristické epistemologie – mnohem více se klade důraz na praktické zkušenosti (ovlivňuje to i normách). Křižovatkou na cestě filozofie poznání je Kant, od kterého se názory na poznání dělí. V dnešní době s teorií poznání souvisí tzv. fenomenologie nebo strukturalismus. Problém, který byl v základu antické filozofie je problém, který je zároveň i svorníkem mezi metafyzikou a epistemologií. A zde je otázka, jak se vyrovnám s tím, že se něco mění a jak vyjádřím, že ta věc existuje, když se v mých očích mění. Problém má dvojí rozměr. Pokud mě jde o to uchopit daný předmět do svého pojetí a myšlenek, tak pak se budu točit v oblasti metafyziky – ontologie. Příklade je to, že ráno je kytka krásně rozkvetlá a v noci se květy zavřou. Trápí mě na tom to, že nevím, co to je ta kytka – jestli je to to, co má ten krásný květ nebo je to to, co má ten květ sevřený? Vždyť je to ten a tentýž stonek. Ptám se s ohledem na podstatu věci – metafyzické zkoumání. Problém zde nastává v tom, že nedokážu přesně říci, co to je, protože se podoba květiny mění. Kdybych neznal to, že se květiny mění, tak bych nevěděl, co květina je – nedokázal bych ji poznat. Neovlivňuje mé vnímání květiny můj pohled? Nedívám se na ni z jiného úhlu? Jednou bych ji nejraději vyhodil a jindy zase vystavil na stůl. Zde je potřeba všimnout si toho, že se zde předmět nemění, ale sleduji ho z toho pohledu, jestli se mi to nezdá. Co musí být splněno, abych zjistil, že něco vidím – základní otázka epistemologie, jaké jsou podmínky vědění? Když se podíváme na hodinky, tak řekneme, že je čtvrt na sedm. Je ale opravdu čtvrt na sedm nebo se domnívám, že je čtvrt na sedm? Zde vidíme rozdíl… Na hodinách není vteřinovka a může se stát, že v okamžiku podívání se na hodiny se mohou zastavit. Platón se zamýšlí nad rozdílem vědění a domněnky. Má několik předpokladů: vědění je oprávněná pravdivá domněnka (pokud je nějaká věc domněnka, tak si jí nejsme jisti, pokud je ta věc pravdivá – „domnívám se, že jste svobodný“ – je mladý). Mohli by jsme se dívat místo do zrcadla do okna a viděli by jsme se jako krásnou blondýnku – míra oprávněnosti. Domněnka musí být pravdivá a oprávněná. Požadavků na oprávněnost a pravdivost je spoustu. Racionalismus chápe poznání jako věc, kterou lze doložit rozumem. Jiné tvrzení je to, že není v rozumu nic, co dříve prošlo smysly – jinými slovy empirický pohled na poznání je takový, že v první řadě zkušenost konstituuje to, co v našem poznání je. To má jeden veliký pedagogický efekt, kdy je přístup k dítěti brán jako přístup k nepopsanému papíru. Kant jakoby vstoupil klínem mezi ty dva tábory, jak vysvětlit tábory – snaží se skloubit jak empirii, tak racionalitu k tomu aby vysvětlil poznání – čili člověk poznává tak, že má jednak některé vrozené apriorní způsobilosti – kategorie myšlení, které pod dojmem vjemů, tedy smyslových názorů, se naše rozumové schopnosti podílí na tom, co bude výsledkem našeho poznání. Kant ukazuje, že běh poznání není od předmětu ke mně, ale je to naše subjektivní poznávací schopnost, která určuje, jak se mi ten předmět jeví. Kantův pohled na poznání nabývá tzv. Koperníkové revoluce – tento obraz, který znamená to, že já pouze vidím to, jak se mi ta věc jeví a nevidím to jaká ta věc doopravdy je. Příkladem fenomenologie je současná teorie poznání, kdy naše poznávání je založeno pouze na jevech – tedy netvrdím ,že to co já poznávám vychází z toho, jaká ta věc skutečně je, ale poznávám na základě toho, jak se mi ta věc jeví a jaké je mé vědomí samo spořádá. Filozofické fenomenologie je věda, s kterou mohu pracovat s věcmi pouze na základě toho, jak na mě ta věc působí.
Text
Sen je obrazem pro domnívání se a bdění je paralelou nebo metaforou skutečného nabírání věcí tak, jak jsou. Vytýká nám, když ve snu koukáme na věc, která se něčemu podobá jako to, čemu se to podobá – narážka na domněnku.
Myslím, tedy jsem
Je třeba zamyslet se nad tím, co znamená výrok myslím, tedy jsem. Dokazuje si autor to, že existuje nebo jde o otázku zda existuje něco, co mohu říci jistě. Jsou zde dvě kritéria . oprávněnost a pravdivost. Jistotu v textu nenalézáme – jsme v moderně – chceme mít vše v ruce.
Kritika čistého rozumu
Estetika
Co vlastně může vést člověka k tomu, že se dostane ve svých myšlenkách na pole estetiky? Z prvních možných věcí může být umění a krása. Jak tyto dva faktory spolu souvisí? Je umění a krása něco jiného, nebo spolu úzce souvisí? To je otázka, kterou si můžeme klást, když jdeme do galerie. Jinou otázkou je, jestli má umělec svobodo pro to, aby udělal co opravdu chce? Nebo je umělec něčím nebo někým omezen? Má smysl mluvit o umění, když není zajištěna tvůrčí svoboda toho umělce? Můžeme po někom chtít umělecké dílo, když to je proti jeho přesvědčení? Půjdete do nádherné obrazové galerie, kde je spoustu krásných děl? Nebo půjdete hledat krásu do přírody? Je rozdíl mezi uměním, vytvořeným lidskou rukou a přírodou, která na nás působí neméně působivě? Jaká je souvislost mezi něčím, co je ošklivé a něčím, co je krásné? Čím to je, že něco vnímáme tak a něco jiného zase jinak? Zamysleli jsme se někdy nad tím, jak vnímáme něco krásného, ale jinými smysly např. hudbu nebo vůni? Jednou z cest je ukázat si fenomén umělecké tvořivosti, kterou člověk prožívá. Co to je, když nazvu něco uměleckým dílem nebo něco jiného zase v tom smyslu, že se mi to nelíbí? Jaká je povaha uměleckého díla? Jaké požadavky uměleckého díla máme? Jak člověk reaguje na krásno? Jak krásno souvisí s podstatou člověka? V čem můžeme vidět paralelu, pokud vůbec, mezi estetikou a etikou (nauka o lidském jednání)? Jaké to je, když se dívám na krásné dílo umělecké hodnoty a vím, že ten autor žil naprosto chlípným životem? V nabídce je spoustu podmětů k tomu, jak zatraktivnit otázku estetiky jako filozofické disciplíny. Zde se nabízí otázka k čemu to je? V praxi má estetika uplatnění v pedagogické praxi nebo v sociální práci – psychoterapii atd. Dalším aspektem estetiky je souvislost se studiem teologie. Je silný proud ve filozofii, který se snaží dávat teologii do souvislosti s estetikou - vnímání krásného a slovy těžko uchopitelného…, což je např. vnímání nějakého krásného obrazu nebo zkušenosti. Definicí estetiky je nauka o krásném, které primárně nesouvisí s umění (za předpokladu, že umění není pro člověka krásným). Termín estetika má historicky několik možných pojetí. V klasickém pojetí estetika vychází z Řeckého slova v překladu – smyslové vnímání. Když si uvědomíme, že estetika je o smyslovém vnímání a budeme se soustředit pouze na to, tak všechny otázky kolem jsou již druhotnou záležitostí. Jde o to, jestli smysly mohu uchopit nějaké předmět stejně tak jako jsem schopný ho uchopit slovy nebo myšlenkami. Představme si, že jdeme do galerie a někdo nám řekne, že si přišel do galerie odpočinout. Člověk najednou vnímá tím, že se jen dívá a má k dispozici hodně ze svých vlastních tvůrčích kapacit, aby komunikace mezi ním a uměleckým vjemem byla hodnotná. Když mluvíme o smyslovém vnímání, tak nemáme na mysli rozumové vnímání. Je to alternativa k rozumovému vnímání. Skrz smyslové vnímání člověk získává to, co jindy získává pomocí intuice (vnitřní domněnkou). Při smyslovém vnímání obohacuji své vědění – vytvářím si představy a to bez jakýchkoli logických operací a argumentů. Proto je estetika tak žádoucí i v současné době. Představme si, kolik by nebylo celebrit, kdybychom zcela vyretušovali otázku smyslového vnímání. Více kultivovanou definicí je estetika nerozumová forma zkušenosti. Tato definice má na mysli už funkčnost této nerozumové formy zkušenosti mající poznávací roli. Už tady chápeme estetiku ve smyslu poznání a to té nerozumové. Estetika je tímto pohledem chápána jako nástroj, kterým poznávám mimo rozum. Estetické vnímání a rozumové poznání jsou alternativní prvky, které se od sebe liší. Této výraz dosáhl naplnění v Kantově díle: Kritika soudnosti. Když se řekne Kant (klíčový filozof), tak máme na mysli tři knihy: Kritika čistého rozumu (zaměřena na poznání), Kritika praktického rozumu (zaměření na etiku), Kritika soudnosti (zaměření na zkoumání smyslové zkušenosti). Estetika může být také chápána jako teorie umění, tato teorie umění jako estetika má za cíl vystihnout, co umění je a co není, jinými slovy zkoumá podstatu umění. Rozlišuje se estetika krásných umění (obrazy) a estetika praktického umění (džbány, historické předměty). S teorií umění jako estetikou přímo souvisí s filozofií umění. Liší se v tom, že když mám na mysli teorii krásného umění, tak tím vyloučím třeba praktické věci, mohu vyloučit umění, které ten atribut krásné nebude mít, jdeme do galerie a najdeme tam pisoár otočený vzhůru nohama – je to krásné umění? Tam je potřeba filozofie, abychom si zdůvodnili, proč otočený pisoár může být umění a tedy co je v pozadí té definice jako takové. Ještě jeden pohled je ten, že estetika je chápána jako estetická zkušenost. V tomto pohledu na estetiku máme zase důraz na zkušenost, tedy na nějakou lidskou schopnost vnímat, ale vnímat s ohledem na smyslové vjemy a smyslově přijatelné vjemy (krásné). Takže tak jako jsme měli v nerozumové formě zkušenosti důraz v estetice na poznání, spíše jako alternativní cestu k poznání, tady je ta estetika jako estetická zkušenost zaměřená na povahu lidské zkušenosti, která je, když se člověk setká s něčím krásným. Pak bychom mohli říct, že se mluví o filozofii estetiky tzn. zkoumá se, co to vlastně estetika je a jek souvisí s člověkem atd. Kde je rozdíl mezi krásným a ošklivým? Když řeknu, že je něco krásné, tak je to reakce na moji zkušenost. Jaké nároky musí splňovat umělecké dílo, abychom o něm mohli říci, že je krásné? Jedna věc je to, že se nám neobrátí žaludek, když to dílo uvidíme, jinou věcí je to, že řekneme, že tam půjdeme znovu. Další možností může být to, že v nás nějaká hezký dojem zůstane. Kant říká, že můžeme o něčem říct, že je to krásné jen tehdy, pokud na tom nejsme nijak zainteresovaní, pokud k tomu nemáme žádný osobní interest – musí jít o čisté zalíbení.
Když máme zkoumat něco jako krásné a zároveň uvažovat o tom, jestli to souvisí s tím, co nazýváme uměním, pak je tady nějaký předpoklad, že my jako jedinci máme schopnost v sobě spojit zážitek krásného z toho, co nás obklopuje a nějakého konkrétního dílka. Není tady otázka pouze subjektivní líbivosti, ale existuje společný jmenovatel toho, co člověk považuje za smyslově přijatelné. Musí tady existovat nějaká společná báze a to je jeden aspekt estetiky. Kdybychom tvrdili, že každému se líbí něco jiného, tak by ztratilo smysl mluvit o estetice. Musíme být schopni abstrahovat od jakýchkoli praktických důsledků to, co pro nás umělecké dílo znamená. Pokud je něco pěkné, tak si to dám do bytu, i kdyby mě to stálo peníze. Když půjdeme do galerie, tak nesmíme zapomenout na to, že umění by mělo trošku širší pole působnosti – existuje nějaký širší jmenovatel, který bych třeba já mohl objevit. To, že se mi něco nelíbí, tak spočívá třeba v tom, že to neobjevuji.
Estetický objektivismus a subjektivismus. Pokud budu tvrdit, že umělecké dílo je esteticky hodnotné z hlediska subjektivního pohledu, tak zastávám estetické subjektivismus – tzn. kdo je oprávněn říci, že to a to umělecké dílo je krásné? Je to z titulu toho, že se na tom nějakým způsobem dohodneme – těžiště toho umění je někde v subjektivismu toho, kdo to dílo pozoruje. Estetický objektivismus bude naopak tvrdit, že když je něco umělecky hodnotné, tak je to umělecky hodnotné bez ohledu na to, jestli se mi to líbí nebo né, ale ta estetická hodnota je v tom díle jako takovém. Tzn., že dort není dobrý, protože mě chutná, ale protože je v něm čokoláda, cukr, sušené mléko,…
Umění jako projev dobra. Někteří filozofové chápou umění v souvislosti s dobrem a říkají, že je umění projev dobra. Projev dobra proto, že idea dobra je pro Platóna nejvyšší hodnotou, kterou lze hodnotit. A idea dobra – vzor se projevuje a promítá do světa a od něj se odvíjí všechno ostatní, tedy i krása. Umění může být chápáno také jako projev člověka. Umění jako společenský prostředek nějaké ideologie. Umění je to, co má nějakou roli a pokud tu roli bude plnit, tak má status umění. Také je otázka toho, kdo to je génius v umění – ten, který to vydře nebo tvoří hravě. Umění a postmoderna – mohla by být krizí pro umění, protože je nedostatek jednotných kritérií, které určují, co umění je. Umělecké dílo si tedy umělec zdůvodňuje a od toho se odvíjí umělecká kvalita díla.