Blokový seminář MT- texty I.

Cíl semináře – ne osvojit si hudební znalosti a dovednosti,

 ale seznámit se s tím, jakými způsoby lze využívat hudby:

Preventivně

- pro vyladění psychiky v zátěžových situacích (přetížení, deprivace)

-  jako vhodné zaměstnání a zábavu (hyperaktivní děti, senioři, nemocní)

- jako stimulátor duševních i fyzických výkonů

Diagnosticky

- při prvních setkáních s klienty (hudba otevírá, vyvolává bezděčné reakce)

- při využití improvizačních technik ukazuje na aktuální vyladění člověka i na jeho hlubší uzlové problémy

- při skupinové improvizaci ukazuje různé prvky skupinové dynamiky a s tím spojené problémy a napětí

Terapeuticky

- v psychiatrii (dětí i dospělých), např. při léčbě fobií (klaustrofobie), některých psychóz, při léčbě artismu

- v pediatrii: při odstraňování neuróz

 psychogenně podmíněných pohybových vad

 koktavosti a vad řeči vůbec

 dyslexie a dysgrafie

 vývojové opožděnosti a mentální retardace

 u dětí spastických

-  při léčbě alkoholiků a toxikomanů, včetně obětí gamblingu a při 

 nápravě mladistvých delikventů

- paliativní funkce se využívá v chirurgii, stomatologii, gynekologii a 

 porodnictví

 

Pravidla práce v terapeutické skupině

Cílem je

rozvíjet spontánnost a tvořivost – léčivé vnitřní zdroje, které jsou potlačeny u lidí trpících (emočními) problémy. Nikdo nevyužívá tyto zdroje optimálně.

K tomu je třeba

1. vytvořit bezpečné prostředí, atmosféru důvěry, bezpečná atmosféra vzniká pomalu, ale je podmínkou, aby se přítomní mohli vžít do hry naplno, aby pozitivní procesy mohly probíhat
2. přizvat své vnitřní dítě, hrát si, dovolit si být svobodný, trapný a hloupý
3. zajímat se o své pocity, uvědomovat si je, vyslovovat je

Pravidla pro sdílení

1. každý mluví sám za sebe o svém vlastním prožívání toho, co se děje ve skupině
2. nic není dobré nebo špatné, v centru je aktuální prožitek
3. vše, co se řekne, zůstává ve skupině

4. stav nevím je u terapeutických her často žádoucí, teprve když si dovolíme nevědět, jsme otevřeni poznání, porozumění, novému.

5. právo odmítnout – nelze násilím bořit bloky a zábrany

Pracovní fáze

1. Rozehřívací fáze – jednoduchá hra s rytmem, melodií, písní
2. Úvod k tématu – jaká bude hlavní činnost, co, proč a jak budeme dělat
3. Hlavní činnost – rozvíjení hlavního tématu
4. Reflexe – každý může v souvislosti s právě ukončenou činností vyjádřit libovolné pocity, dojmy, myšlenky

 

 

Základní techniky muzikoterapie

 

1. Hudba a imaginace – otevře psychodramatický proces. Ne pro práci s psychotiky, pouze s lidmi, kteří mají smysl pro realitu. K práci s problémy, které přinášejí.

 

2. Improvizace, individuální i skupinová, je významnou projektivní technikou sebevyjádření.

 

3. Lyrická analýza. Otevření bez nátlaku – na základě písní s určitým tématem. (Samota - hovoříme o tématu samoty a osamocení.) Základní otázka: kdo by se identifikoval s tímto textem?

 

4. Hudba spojená s výtvarnou činností.

 

5. Hudba spojená s pohybem a tancem, rituály

 

6. Hudba a psychodrama

 

7. Hledání, případně vytváření osobní písně s vlastními slovy. Terapeut pomáhá hledat správná slova, jaká by měla píseň obsahovat. Nejlepší formou: blues.

 

8. Hudba a poezie – melodrama. K vlastnímu poetickému textu, k vlastní básni nebo k básni, s kterou se ztotožňuji, hledám hudbu (tóny, mezihry).

 

9. Relaxace a zpracování stresu při hudbě.

 

10. Integrace všech metod.

 

IMPROVIZACE

 

Řada MT technik je založena na improvizaci. Dokáže-li člověk bezprostředně improvizovat, projevuje se ve zvukovém vyjádření jeho nevědomí. To nám není rozumovými prostředky přístupné a hudba je jedním z prostředků, jak se o našem nevědomí něco dozvědět. Hudební improvizace pomáhá určit témata, kterými bychom se měli ve skupině či v terapii zabývat.

 

Improvizace a hudební nástroje

K improvizačním rozcvičkám se nejlépe hodí bicí hudební nástroje, metalofony, xylofony nebo jednoduché dechové nástroje (flétna). K vyluzování zvuků není potřebná žádná předchozí hudební zkušenost. Vyhneme se tak různým svazujícím postojům, které člověk má, když přistupuje ke složitějším nástrojům. Improvizace na tyto nástroje mohou být pak spíše povrchním přehráním toho, co máme naučeno než skutečnou vnitřní projekcí.

 

Smyslem projektivních improvizačních technik je otevřené vyjádření pocitů přímými a úspornými prostředky. K nástrojům je třeba přistupovat tak, jak by to udělalo dítě, a považovat je za prostředek svobodného vyjádření. Hudebně nevzdělaní lidé jsou většinou f tomto projevu svobodnější než lidé s hudebním vzděláním.

 

K rozšíření možností těchto nástrojů je možno přidat vlastní hlas, neartikulované zvuky či zpěv bez nároku na jeho intonační přesnost a technickou kvalitu.

 

Průběh individuální improvizace

Cílem je dát prostor každému k sebevyjádření a k práci s vlastními pocity a zároveň rozvíjet schopnost členů skupiny naslouchat, soustředit se, vytvářet vzájemné vazby a hovořit o pocitech. Mezi zvuky a pocity existují velice jemné vztahy, které je třeba se naučit vnímat. Hudební komunikace však může nabídnout daleko více než pouhý verbální kontakt.

A je schopna odhalit problémy, které je pak možné řešit v další terapii (třeba pomocí psychodramatu). Vyjádření vlastních pocitů symbolickou řečí hudby a snaha pochopit pocity druhých a chovat se k nim s respektem má už samo o sobě velkou terapeutickou hodnotu.

 

Každý by měl mít možnost vybrat si nástroj, kterému dává přednost při svém sebevyjádření.

Členové skupiny jsou postupně vyzvání, aby na svůj nástroj sólově improvizovali a vyjádřili tak svou dnešní náladu nebo pocit ze své životní situace. I ta nejjednodušší improvizace může výmluvně vypovídat o různých stavech a pocitech.

Jsme dostatečně vnímaví ke svým pocitům? Jsme ochotni přijmout své vlastní pocity? Důvěřujeme druhým natolik, že jsme připraveni je vyjádřit?

 

Nasloucháním takovým hudebním vyjádřením se člověk může naučit rozeznávat různé typy pocitů naznačené hudebním vyjádřením. Při naslouchání je dobré zaměřit se na následující prvky:
1. Jaká je dynamika projevu dotyčného – je jeho hudba hlasitá nebo tichá? Výrazné krajnosti a kontrasty mohou svědčit o vnitřních konfliktech, kterými se dotyčný zabývá.

2. Je hudba souvislá a plynulá, nebo trhaná a plná náhlých změn? Je organizovaná nebo chaotická?

3. Vyvolává hudba dojem směru, sebedůvěry a odhodlání, nebo zní slabě a apaticky?

4. Tempo je stejně jako dynamika relativní pojem, ale i to může být výmluvné. Jde o rychlý, třeba i překotný pohyb, nebo je tempo spíše zatěžkané a pomalé?

5. Jak dlouho improvizace trvá? Je relativně dlouhá, a tedy i vypovídající, nebo očividně stručná, naznačující strach z otevření obtížného tématu?

 

V skupině bychom se měli pokoušet určit pocity vyjádřené hudební improvizací. Samozřejmě nejde o hodnocení těchto pocitů, ale jejich zachycení a slovní zrcadlení.

Po diskusi ve skupině je autor požádán, aby nakonec vysvětlil pocity naznačené hudbou. Interpretace pocitů ve skupině nemusí být správná, ale protagonistovi může stejně posloužit jako odrazový můstek k přesnějšímu vyjádření svých pocitů. Někdy může pohled skupiny povzbudit jedince k větší vnímavosti vůči vlastním pocitům a později i k jejich otevřenému vyjadřování.

 

 

Průběh skupinové improvizace

Trvání improvizace není žádným způsobem omezeno a její délka záleží výhradně na rozhodnutí skupiny.

Kterýkoli člen skupiny – může to být i více členů – může hudbu zahájit nebo vést skupinu k závěru. Kdokoliv však může v závěru začít nové téma, nový směr improvizace.

Konec je naznačen déletrvajícím tichem.

Každá skupina je jedinečná a skupinové hudební improvizace nabízejí ojedinělý způsob pohledu na skupinové procesy.

Po skončené improvizaci by se členové skupiny měli zabývat následujícími otázkami:

 

1. Který člen skupiny zahájil hudbu?
2. Který člen skupiny improvizaci převážně vedl? Kdo byl vnímán jako dominantní?
3. Kteří členové skupiny hudebně podporovali ostatní?
4. Byli někteří během improvizace uzavření do svého hudebního vyjadřování a nezapojovali se do celkového směřování skupiny?
5. Kteří členové skupiny se vnímali jako pasivní a nedokázali se prosadit se svou iniciativou?
6. Protestovali někteří členové skupiny proti celkovému charakteru skupinové hudby, vzpírali se a snažili se ji vést vlastním směrem?
7. Jak se vytvářela hudební komunikace mezi konkrétními členy skupiny?

 

Při improvizaci vznikají ve skupině různé typy hudebního přenosu. Jde o proces, kdy se v hudebním vyjádření projevují interpersonální vztahové tendence jednotlivců, jejich zkušenosti ve vztazích s druhými a typické postoje ve skupině.

Během hudební improvizace člověk většinou otevřeněji vyjadřuje své tendence než je obvyklé v běžné společenském styku, který je ovlivňován řadou konvencí.

 

Hudební přenos tedy může odhalit dominanci a tendenci k ovládání druhých (může být reakcí na strach ze ztráty kontroly), nepřizpůsobivost a vzpurnost (může být reakcí na přetížení), vytváření různých spojenectví či vytváření konfliktů v rámci skupiny a mnoho dalšího.

 

Skupinová hudební improvizace pak může posloužit v procesu dynamického učení. Změnit hudební chování je totiž pro mnoho lidí snadnější a méně ohrožující než učit se novým modelům chování ve skutečném životě. Vystupováním v symbolických hudebních rolích se hudebně dominantní člověk může naučit spolupráci v rámci skupiny, hudebně pasivní člověk si může osvojit hudební iniciativu a převzít vedení. Hudební skupina se tak může stát odrazovým můstkem osobního růstu a změna chování při improvizaci může přerůst ve změnu

chování v životě.

 

 

Hudební dialog

 

Trénuje se v něm:

Schopnost komunikace

Sebeprosazení

Empatie

 

Je vhodný při řešení konfliktů a napětí v rámci skupiny i ve vztazích jednotlivců s důležitými lidmi mimo skupinu.

Protagonista má svůj protějšek dialogu ve skupině, nebo si k dialogu zvolí pomocníka, který mu důležitou osobu zastupuje.

 

Dialog napomáhá ke sdělování vlastních postojů a pocitů vůči druhému úsporným způsobem. Někteří lidé neumějí vyjadřovat své pocity vůči druhým slovně, nemají odvahu je vyjadřovat přímo, zaobalují je, jiní je vyjadřují nepřiměřeně. Hudební forma může napomoci.

 

Před dialogem je třeba si představit: jak by můj pocit, můj postoj vůči druhému zněl, kdybych jej měl vyjádřit prostřednictvím hudby.

Jeden z protagonistů začne svým sdělením, druhý odpovídá, souhlasí nebo namítá, doplňuje nebo odporuje.

Takováto hudební komunikace může zasahovat někdy hlouběji než ta, která je vedena verbálně.

Někdy až po hudebním dialogu je člověk schopen vyjadřovat nebo pojmenovat své pocity.

Hudební dialog může ozřejmit můj způsob dialogu a ukázat nové cesty k vedení rozhovoru s druhými. Slouží k reflexi toho, jakou reakci může vyvolat moje sdělení.

 

Při dialogu se velmi osvědčuje společný buben. Společné bubnování na jeden buben je důvěrná situace. Protivník může fyzicky vniknout do protagonistovy části plochy bubnu, může se dostávat na okraj apod. To vše zase vyvolává reakce. Protagonista a bubeník sedí každý na jiné straně bubnu. A mohou tak přímo kontrolovat své postoje.

Pokud dojde k záměně rolí, každý z nich se přesune na opačnou stranu bubnu.

 

Konkrétní cvičení:

Dialog s jedním z rodičů. Protagonista si zvolí k dialogu pomocníka.

Při reflexi hodnotí průběh rozhovoru, jaké pocity v něm vyvolával, zda pomocník odpovídal v intencích rodiče, nebo do jaké míry se jeho reakce od reakcí rodiče odlišovaly.

 

 

 

IMAGINACE

 

Řízené představy a hudba je široce uznávaný muzikoterapeutický přístup.

Spojení hudba – představy je zcela v souladu s prověřenými postupy léčitelských rituálů mnoha tradičních kultur.

Jde o naslouchání hudbě v uvolněném stavu s cílem povzbudit představivost, vnímání symbolů a pocitů.

Má podpořit kreativitu, zprostředkovat uzdravující zážitky a zvýšit porozumění vlastní osobě.

S představami je možné pracovat v tichu, ale s hudbou se tato práce mnohonásobně usnadní.

 

Práce s hudbou a představivostí vyžaduje přípravu, která začíná progresivní relaxací.

Sedíme se zavřenýma očima, soustředíme se na pomalé dýchání a postupné uvolňování svalového napětí. Potom se necháváme vést hudbou, terapeut přitom může slovně poskytovat vodítka k představám. Pomáhá soustředit se a dává směr. Pokud by se někdo v průběhu cítil stísněně, může otevřít oči a zmírnit tak svůj zážitek. Na závěr bude při relaxaci možnost podělit se o své zážitky.

K této relaxaci je vhodná klasická instrumentální hudba, která svým charakterem není příliš dramatická. Vhodná délka trvání je deset až dvacet minut. Důležitý je také terapeutův klidný a příjemný hlasový projev, v ideálním případě sladěný s hudbou.

Slovní vodítko by se mělo odvíjet od příjemného, bezpečného místa. „Představte si, že jste v krásném, teplém, zeleném údolí. Svítí slunce a zpívají ptáci…“

Druhá projektivní fáze řízené představivosti by měla být otevřenější a nabídnout každému účastníkovi několik možností. „Stezka v lese se větví různými směry, člun na jezeře pluje do neznáma, necháváme se vést dítětem…“ Tyto návrhy by měly každému umožnit vytvořit si vlastní jedinečné představy, jež vycházejí více z jeho nitra než z vnějšího rámce.

Slovní pokyny mohou obsahovat další prvky, které umožní účastníkům vyrovnávat se s dalšími projektivními úkoly. „ Jakmile člun přepluje jezero, je třeba z něj vystoupit a prozkoumat okolí, na konci stezky lesem mne někdo čeká, dítě mne vede a chce mi něco ukázat…“

Slovní pokyny by měly být co nejjednodušší, nejjasnější a co nejméně direktivní. Měly by poskytnout promítací plátno, na které si může účastník promítnout svůj vnitřní svět.

 

Jaké potíže se mohou v průběhu práce objevit

Jsou lidé, kteří se jen těžko dokáží uvolnit, zavřít oči a představit si bezpečné místo. Možná proto, že nikdy nebylo součástí jejich zkušenosti. S takovými je třeba delší dobu nacvičovat pouze uvolňovací fázi – postupný autogenní trénink.

Jiní bez potíží vstoupí do první fáze, ale nedokážou postoupit dále, opustit bezpečné místo, jít do neznáma a podstoupit riziko, které se někomu může zdát až příliš hrozivé. Rozpoznáme-li významné zablokování v této fázi, mělo by se stát součástí individuální terapie.

 

Výběr hudby

Představy člověka mnohem více souvisejí s jeho vnitřním naladěním než s konkrétním hudebním podnětem. Potýká-li se člověk s úzkostí, hněvem či sklíčeností, téměř každá hudba podněcující představivost poslouží jako katalyzátor a pomůže mu ujasnit si pocity spojené s aktuálními problémy. Je důležité si uvědomit, že samotná hudba nemůže vyvolat úzkost nebo smutek, ale rozboří ochranné valy, které brání, abychom si jej uvědomovali.

 

 

25 pokynů pro práci s hudbou a představami

1. Progresivní relaxaci je třeba vždy uvést krátkým vysvětlením o tom, co a jak bude probíhat.

2. Pokud možno je třeba k ní zajistit prostředí bez rušivého hluku.

3. Užívejte k ní spíše instrumentální než vokální hudbu, vokální hudba mívá specifický kontext a je příliš určující.

4. Uklidňující hudba je v zásadě vhodnější k vyvolání a k podpoře zkoumání vlastního nitra a představ než hudba povzbuzující, zvláště pak než hudba výslovně rytmická.

5. S charakterem hudby by měl korespondovat i charakter vašeho slovního projevu.

6. Zvažte výhody a nevýhody reprodukované a živé hudby na podporu představivosti.

7. Zvažte zda je možné do jednoho celku integrovat více než jednu hudební skladbu k poskytnutí kontrastních hudebních výrazů.

8. Uvažujte o hudbě, která je pro vás důvěrná a blízká, a hledejte takovou, která může vyvolávat stejné pocity. Vytvářejte si kolekci takové hudby pro práci s představami.

9. Při vedení skupiny nemluvte příliš rychle.

10. Modulujte zvuk vaší řeči přiměřeně ke zvuku hudby.

11. Nebuďte příliš direktivní.

12. Nevytvářejte scénáře, které mohou být těžké nebo bolestné pro představy některých účastníků. (Např: představte si šťastné okamžiky dětství…)

13. Prostřednictvím hudby opusťte čas a prostor a umožněte účastníkům hluboce procítit a naplno prožít hudbu a prozkoumat své představy.

14. Nespěchejte s interpretací popisovaných představ, ani v tom případě, že se vám jako terapeutovi zdá jejich symbolika zřejmá. Ponechte svým klientům odpovídající čas a zkoušejte je vést tak, aby mohli postupně svou rychlostí rozvíjet svůj vlastní náhled na věc.

15. Všechny zážitky a výzvy z hudby a představ se začínají sdělovat až po doznění hudby v zpracovávají se spolu se zkušenostmi skupiny.

16. Určitě se snažte získat odpovědi a reakce od všech členů skupiny, nejen od těch, kteří se hlásí.

17. Zkoušejte rozvinout odpovědi a myšlenky účastníků vyplývající ze zážitků představ, odkryjte jejich symbolická spojení a pomáhejte účastníkům identifikovat a lépe rozumět jejich pocitům.

18. Respektujte etická pravidla a důvěrný ráz informaci sdělovaných ve skupině.

19. Pokoušejte se rozvíjet strategie, které účastníkům pomohou lépe zvládat problémy, které vyjadřují.

20. Zkuste pomoci vytvořit uvnitř skupiny linii podpory, pomáhající jednotlivcům, aby se necítili osamoceně se svými problémy.

21. Zkoušejte identifikovat společné problémy a témata, která účastníci prožívají mimo skupinu.

22. Buďte otevření a nepředpojatí k pocitům, které mohou být vyjadřovány a sdíleny a buďte podporující a pomáhající, jak jen je to možné.

23. Ujistěte skupinu o bezpečném vedení v jejich prožívání. Připomínejte, že pokud by se nějaké prožívání ukázalo jako příliš hrozivé, mají vždycky všechno pod kontrolou, mohou otevřít oči a kdykoliv proces zastavit.

24.  Připomínejte účastníkům, že budou mít příležitosti dále sledovat své zážitky z jednotlivých lekcí a že nebudou muset nechat své pocity nevyřešené.

25. Pokud někdo ze skupiny vyjadřuje, že měl mimořádně významný zážitek při hudbě a představách, kvůli kterému je neklidný a potřeboval by čas k plnějšímu vyjádření zážitků, sdělte mu, že se může vrátit na toto místo v sobě. Na nedořešeném problému může pokračovat v práci buď s terapeutem v pozdějším čase, za použití stejné hudby k navrácení na vnitřní místo a k asociacím vyvolaným právě touto hudbou, nebo, pokud je toho schopen, může pracovat sám s hudbou na tomto problému, a stát se tak svým vlastním terapeutem.

 

 

Jak vnímáme hudbu

Vnímáme:

Harmonii hudby

Konsonantní – disonantní

Tonální – atonální

Sedmitónová stupnice je základem pro evropské hudební vnímání ,pokus o vytvoření hudby mimo určitou tóninu vedl do slepé uličky.

Tonika musí tvořit základ, k němuž mají ostatní tóny ve skladbě určitý vztah – vytvářející napětí, přinášející rozjasnění, zatemnění, uklidnění apod.

 

Rytmus hudby

Rytmické uspořádání skladby je nezbytné. Jde o základ hudby, sahající do pravěku.

 – můžeme vnímat i bez sluchu, rytmické aspekty hudby mohou vnímat i neslyšící

Bez pravidelného rytmu jsou skladby prakticky nehratelné, hudba sice může stát na tom, že určité rytmické pravidelnosti porušuje (např. pravidelné střídání těžké a lehké doby), ale určitá pravidelnost musí ve skladbě vždy zůstat, aby neztroskotala na praktické neproveditelnosti. Pokud se skladba rytmicky rozbije, stává se nezajímavou.

 

Melodii hudby (převažuje v orientální kulturní oblasti)

 

Barvu hudby (závisí na instrumentaci)

 

Náladu hudby

Disonance a rytmické změny vnášejí do hudby pocit napětí. Pokud se jich nakupí příliš, 

začne ve skladbě chybě kontrastní prvek uvolnění a skladba se stává nezajímavou.

Kontrast napětí a uvolnění dává skladbě pohyb, vytváří specifickou náladu.

 

Hudební výpověď

Melodie, harmonie a rytmus vytvářejí určitý

Tvar hudby (Gestalt)

Vzniká na třech úrovních:

Melodie je něčím víc než souhrnem tónů (píseň, tanec, pochod, hymna)

Hudební věta je něčím víc než souhrnem melodii (Romance, Nokturno, Symfonická báseň)

Symfonie (sonáta, koncert, mše) je něčím víc než souhrnem vět (Z Nového světa, Osudová, Patetická, Reqiem)

Vnímat jednotlivá témata a jejich vzájemné vztahy v dané skladbě vede k bohatšímu zážitku,

vnímáme však především celek (podobně jako v mluvené řeči):

 

Jak nás hudba ovlivňuje

Některé změny působí hudba přímo - působí napři. na mozková centra pohybu a kreativity,

jiné změny nepřímo, díky takzvanému efektu transferu, kdy stimulace určitých mozkových center ovlivňuje činnost dalších – např. centra kognitivních schopností a rozvoje inteligence. 

 

1.Tělo (+ přesahy) 

Uvolňuje svalové napětí.

Zlepšuje tělesnou a svalovou koordinaci

Působí změny tepové frekvence, krevního tlaku a dýchání

Ovlivňuje tělesnou teplotu.

Ovlivňuje proces trávení

Stimuluje mozková centra pohybu, takže při fyzické činnosti excitační hudba výrazně pomáhá. 

Zvyšuje fyzickou odolnost a vytrvalost, zvyšuje produktivitu práce i učení

Dokáže ovlivňovat mozkové vlny. Uklidnění, hluboká relaxace.

Působí změny vnitřního napětí (změnu nálady) na úrovni neurofyziologické a neurochemické.

Zvyšuje hladinu endorfinů a přirozených opiátů, tiší bolest.

 

2. Psychika

Působí náladotvorně

Viz výše – jak hudbu vnímáme.

Pomáhá při léčbě deprese.

Dokáže ve spojení s pohybem či dýcháním vyvolat stavy transu, léčivé změny vědomí.

Pod vedením odborníka je možné pracovat s podvědomím člověka a léčit tak např. posttraumatickou stresovou poruchu.

Vliv na sociální chování člověka

Člověk naslouchající svému akustickému prostředí, naslouchající hudbě, je schopen lépe naslouchat ostatním lidem.

Touží po harmonii se svým okolím a aktivně ji utvářejí.

Děti, kterým jsou nabízeny hudební programy, mají mezi sebou méně konfliktů.

Aktivní provozování hudby a silné hudební zážitky ovlivňují chování člověka ve skupině (rodině, zaměstnání, přátelé) – identifikace rolí, vztahové tendence, hudební přenos, dynamické učení

Rozvíjí kreativitu

Přináší nový podnět, určitý zážitek, probudí emoce, náladu.

(Zážitek harmonie, pokoje, posily, pokory, ale i napětí, temna, tíže.)

 

Aktivní provozování hudby (z období baroka a klasicismu) zvyš. kognitivní schopnosti - specielně matematické dovednosti – tzv. Mozartův efekt. Působí jej hudba, která má dostatečně přehlednou formu a strukturu, má určitý stupeň předvídatelnosti a přitom není banální a jednoduchá, aby ji čl. vnímal jako zotročující. (Romantická hudba tento efekt už nemá, její struktura je rozvolněná, je méně předvídatelná.)

 

3 Duchovní rozměr člověka

Někdo má s hudbou spojený zážitek transcendence, sebepřekročení k jiné skutečnosti – ta je skryta za všemi tóny.

Pak může zážitek spojený s hudbou člověku pomoci při hledání odpovědí na nejdůležitější otázky lidské existence – otázky lásky, smyslu života atd.

Hudba může ukázat směr, podpořit motivaci, pomoci uchopit cíl – ideu toho, jaké by to či ono mělo být.

Některé skladby se nám stávají citově blízké. Symbolizují nám určité životní etapy, postoje, ideály.

 

 

 

Škodlivý vliv hluku

 

Před zvuky se nemůžeme ukrýt, jsme stále vystaveni jejich vlivu. Mohou významně znepokojovat.

Vzestupný trend hlučnosti je znepokojující. Hluk působí téměř stále a téměř všude.

 

Hluk může být

- relativní – každý jinou hladinu únosnosti či hodnocení něčeho jako nežádoucího

- absolutní – poškozuje zdraví člověka

 

Obtěžující hluk – působí na emocionální stav člověka. Pocit rozmrzelosti nejčastějším důsledkem. Více obtěžuje hluk vyšších frekvencí, proměnlivý a rytmicky nepravidelný. Tolerance obtěžujícího hluku je dána i temperamentem. Extrovertní lidé mají větší schopnost tolerance. Schopnost je ovlivněna i momentálním psychickým stavem, zdravotním stavem, motivací vůči činnosti, která hluk vytváří.

Odráží se v interpersonálních vztazích – klesá ochota pomáhat, snižuje se ochota ke kontaktu a míra kooperace.Vzrůstá agrese, kritičtěji hodnotíme druhé.

 

Rušivý hluk – ovlivňuje pracovní výkon, zužuje zorné pole. Proto s působením hluku stoupá výkonnost u monotónních činností, klesá u těch, které jsou složitější, komplexnější, vyžadují zahrnutí více hledisek najednou. Pomáhá v aktivitě lidem s malým pracovním tempem, brání v tempu těm, kteří jej mají vysoké.

Člověk se může po čase adaptovat, ale hluk si vybírá daň na jeho celkovém stavu, vyčerpání organizmu. Výkon dlouhodobě nelze udržet.

 

Vhodný zvuk – hudbu – lze použít jako kulisu.

 

Poškozující hluk – negativní vliv na sluchový orgán, který snižuje svou citlivost. Vzniká nebezpeční nevratného poškození vláskových buněk Cortiho orgánu. (Hladiny nad 90 dB). K poškození může dojít buď náhle – akustické trauma, nebo dlouhodobou expozicí – poslechem hlasité hudby.

Druhý typ poškození nastává vzhledem propojení sluchové dráhy s řadou mozkových struktur. Může být narušena vegetativní rovnováha organizmu. Při časté expozici nad 60 dB mohou u člověka nastat funkční a posléze i organické poruchy vegetativních funkcí v těle (zažívání, krevní oběh, dýchací obtíže).

 

Vždy máme možnost modifikovat postoj k hluku a jeho zdroji. Nemáme-li možnost jej eliminovat, může vhodně působit relaxace, která uvolní staženost svalů.

 

 

Dělení MT

 

Hudební autoterapie – provádí člověk sám na sobě jako prevenci či jako doléčení podle pokynů terapeuta.

Hudební heteroterapie – provádí terapeut či tým odborníků

 

Aktivní MT – léčený hraje, zpívá, vyťukává rytmus, diriguje

• Společný nácvik jednoduché písně stmeluje skupinu, napomáhá vztahům
• Improvizace různého druhu (skupinová, individuální, na jednoduchých nástrojích, na černých klávesách, hlasová) umožňuje sebevyjádření aktuálních pocitů, odhalení podvědomých pocitů, diagnózu základních problémů.

Receptivní MT – léčený poslouchá hudbu, asociuje, maluje, tančí

• Lze ji uplatňovat i u ležících klientů, k relaxaci, k regulování tělesného napětí, ve spojení s představami k uzdravujícím zážitkům.
• S poslechem hudby lze spojovat další činnosti: malování, tanec, práci, umožňující sebevyjádření aktuálních pocitů,odhalení podvědomých pocitů, diagnózu základ.problémů.
• S nahrávkami lze spojovat jiné akustické podněty

- mluvené slovo (různé uklidňující formule)

- zvuky přírodního charakteru, které působí výrazně náladotvorně (ptačí zpěv, déšť, šplouchání vln)

- zvuky se specifickým fyziologickým účinkem (stylizace úderů lidského srdce)

 

Individuální MT – používá se především v počátcích léčby, kdy je třeba intenzivnějšího a specificky zaměřeného působení na klienta. Osobní kontakt umožňuje rychlé vytvoření bezpečného a důvěrného prostředí. Měla by se uskutečňovat minimálně 2x týdně.

 

Skupinová MT  - rozvíjí a aktivizuje mezilidskou komunikaci, reguluje napětí ve vztazích, umožňuje porozumět vlastní roli ve skupině a vztahům ve skupině, léčí pocit izolace a osamění a dává pocit sounáležitosti s druhými, umožňuje prostřednictvím problémů druhých realisticky nahlédnout své vlastní.

Počet klientů ve skupině by neměl přesáhnout 20.

 

 

 

Cílové skupiny muzikoterapie

 

Každý člověk, a především každé dítě by mělo mít příležitost tvořit hudbu.

Tvoření hudby slouží k celistvému rozvoji člověka, protože zaměstnává zároveň levou i pravou mozkovou hemisféru. Každý, kdo se věnuje hudbě, rozvíjí se celistvě – po stránce rozumové i emoční.

Levá hemisféra – kognitivní centra

Kognitivní aspekt hudby zahrnuje rytmiku, strukturu skladeb, čtení notace

Pravá hemisféra – emoční centra

Emoční aspekt hudby zahrnuje dynamiku, melodiku, výraz atd.

 

Mentální retardace

Při MT s cílovou skupinou nejde jen o to, dát jim nástroje a nechat je vyřádit, ale zaměřit se na získání nějaké konkrétní dovednosti či jiného profitu. MT využívá schopnosti hudby, vtáhnout člověka do procesu učení. Také paměť funguje ve spojení s hudbou lépe.

MT lze rozvíjet schopnost porozumění, komunikační a jazykové dovednosti. Hudba a jazyk jsou hodně spojené. Terapeut může vymyslet píseň na slova a instrukce, kterým chce, aby klienti porozuměli.

Rytmus dobře znázorňuje početní trivium – kolikrát udeřím na buben? Učení napodobováním. Pozornost zvyšuje zábavnost zvuku, úderu, tónu.

Také učení barev a tvarů může být podpořeno hudbou, prostřednictvím jednoduchých bicích nástrojů a jejich zvuků (různobarevné bubínky, rumbakoule, dřívka atd.)

Motorika a manipulace s předměty se rozvíjí díky moživaci ovládnout nástroj, udeřit, rozezvučet. Klient usiluje udeřit, chce rozezvučet nástroj. Pokud se klient naučí držet kytaru, naučí se držet i příbor.

Společná hra, dělení se o nástroje, jejich výměna přináší i sociální dovednosti a posiluje volní vlastnosti a disciplinu.

To vše přináší do duševního života radost, nadšení, zaujetí.

 

Fyzický handicap

Pro lidi s fyzickým handicapem nebo s kombinovanými vadami existují upravené, modifikované hudební nástroje, na kterých mohou tvořit hudbu. I člověk s protézami rukou může hrát na xylofon apod.

Výhodná je spolupráce fyzioterapeuta s muzikoterapeutem. FZ určí, jaký pohyb je třeba si osvojit, MT k tomu navrhne hudbu.

K vytváření tónů na nástroje se užívají všechny svalové součásti rukou. Např. trsátkem lze hrát na kytaru pohybem celé paže anebo jen malým pohybem článků prstů.

 

Nevidomí

Mezi velkými hudebníky bylo a je mnoho nevidomých ( Ray Charles, Steve Wonder, Mário Biháry, Botteli)

V současnosti je možné převést do Brailova písma jakýkoliv notový zápis. Většina nevidomých se však učí opakováním.

Vyjadřování skrze hudbu těmto lidem dodává sebejistotu a sebevědomí, získávají pak více jistoty i v pohybu.

 

Neslyšící

Většina neslyšících má nějaké zbytky sluchu a rádi tedy hudbu poslouchají, přinejmenším cítí vibrace (kytary, bubnů apod.).

MT může podpořit tzv. orální program, kdy je zakázána znaková řeč. Neslyšící se učí používat svůj hlas, vydávat zvuky a kultivovat je, zpívat. Jde o hudebněřečovou terapii.

 

Lidé trpící bolestí

Uvolnění lidé cítí méně bolesti. Hudba by měla člověka uvolňovat a připravit pole dříve, než bolest nastoupí.

Rituály jiných kultur dosvědčují, že hudby ve spojení s rituály je možné užívat i k anestezi.

 

Vězni

MT mění charakter strohého a stresujícího prostředí. Jednotlivé techniky MT (improvizace, imaginace, hudba a dramaterapie může dosáhnout i pozitivní změny osobnosti a připraví vězně na situaci po propuštění.

Společná hudba prolamuje pocit izolace a pomáhá socializaci.

 

Senioři

Díky stereotypnímu životu přicházejí senioři – především v institucích o své mentální i fyzické schopnosti. Stávají se jen objekty péče, ztrácejí svou identitu.

 Je třeba tedy usilovat o jejich mentální a fyzickou motivaci. Člověk může začít hrát na bicí či na jiný jednodušší nástroj i v devadesáti letech. Probuzený zájem změní kvalitu jeho života, nastartuje mentální i fyzickou aktivitu. Tato dovednost, vlastní volba pak pomáhá navrátit se sama k sobě, přestat být jen pasivním objektem péče, získat sebevědomí a tím i respekt svého okolí. Nikdo nemusí ztratit svou identitu jen proto, že zestárne.

 

Lidé s Alzheimrovou chorobou

I takto nemocné lze aktivizovat hudbou. V mozkových centrech se probudí asociace s hudbou spojené – hudba spojená s rodiči, s dobou mládí, z období první lásky, hudba spojená s náboženskými prožitky apod. Tyto asociace spojené s hudbou v sobě máme uloženy natolik silně, že mohou překonat i vliv choroby. Vhodnou metodou je imaginace.

Hudební vyjádření pomocí jednoduché improvizace pak může nahrazovat nemožnost komunikace.

 

Lidé s HIV, s nádorovým onemocněním

Existuje mnoho dalších skupin, kdy může hudba významně pomoci i tím, že má vliv na biochemické procesy v těle a na imunitu.

Každý MT se vyhraňuje podle skupiny, na kterou se specializuje a na konkrétní potřeby těchto klientů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Muzikoterapie v pedagogice a ve speciální pedagogice

 

Muzikálnost má pro dítě a jeho rozvoj mnohem větší význam, než se obecně soudí a než se doposud uvádělo. Smysl pro rytmus, tempo, intonaci, pro zabarvení hlasů a tónů dítěti pomáhá po celý život umět se vnitřně vyladit, zharmonizovat své prožívání a vztahy k ostatním a lépe vztahům rozumět.

 

 

Při MT dětí je třeba vycházet ze zásad obecné pedagogiky:

 

• Různorodá aktivní činnost

Dítě předškolního věku a mladšího školního věku prožívá vše aktivně, celou bytostí, snadno se nadchne, ale rychle se také unaví a jeho zájem opadá. Doba, po kterou je schopno se plně soustředit na jednu činnost trvá od 10 do 20 minut maximálně. Po této době je třeba změnit druh činnosti nebo zařadit čas k oddechu a uvolnění.

• Formou hry

Pro děti do dvanácti let mají velký význam hry. Hra je pro dítě hlavní a nejdůležitější činností. Rozvíjí své schopnosti a ověřuje si v ní různé způsoby jednání ve vztazích s lidmi i s věcmi a může uplatnit své nápady na řešení různých situací.

Soutěživé hry, ve kterých mohou měřit svoje síly, mají děti rády a potřebují je. Musíme je však vyvažovat i hrami kooperativními, ve kterých se zase naučí výhodám a radosti ze vzájemné spolupráce.

• S rozvíjením fantazie

Fantazie se intenzivně rozvíjí a mnohdy převládá nad myšlením. Zvl. v předškolním věku dokáží jednat s předměty jako s živými bytostmi. Hovoří za ně a k nim a těmito představami si nahrazují reálné uskutečnění svých přání. Lavice je kabina letadla, pod stolem je jeskyně, ve které žijí skřítci. Nadpřirozené bytosti jsou pro dítě tak skutečné jako rodiče. Konfabulace neboli „bájivá lhavost“ patří ke zdravému vývoji dítěte.

Fantazie se týká všech smyslů, tedy i sluchu. Kolem pátého roku už dítě citlivě vnímá nuance zvuků a tónů. Má-li možnost slyšet častěji slyšet hudbu a zpěv v živém podání, brzy jej začne samo napodobovat a vytvářet.. .

• S respektem k osobnosti dítěte

Osobnost dítěte vždy respektujeme a nezneužíváme jeho důvěry. Dětské city bereme vážně a nezlehčujeme je. Dítě může velmi poškodit učitel, který bezohledně kritizuje ty, kteří podle něj „zpívají falešně“, aniž by byl schopen je pro hudbu získat Ohleduplně zacházíme s tématy, která mohou být pro děti z nějakých důvodů citlivá (rodina).

 

MT a speciální pedagogika

 

V tyflopedii – tedy u dětí a dospělých s postižením zraku je význam hudby a MT všeobecně znám, protože lidé s poruchami zraku mají pro provozování hudby zřetelně lepší dispozice než dobře vidící. Hudba jim slouží především jako výborná kompenzace zrakového nedostatku.

 

V logopedii jsou MT techniky rozvíjeny již velmi dlouho. Pravidelné dýchání při zpěvu, rytmická stránka písní i radost ze zpěvu velice pomáhá při odstraňování koktavosti a vad řeči vůbec.

 

V psychopedii se vyrovnáváme s poruchou rozumových funkcí, je postižena schopnost koncentrace, afekty v jednání převládají. Muzikoterapie využívá lákavých hudebních podnětů a zálibu těchto dětí ve vyluzování nejrůznějších zvuků, a tím rozvíjí jejich schopnost soustředění. Ve spojení s pohybem rozvíjí také jejich motorické schopnosti. Pomáhá navazovat vztahy a dodává prožitky radosti a uspokojení, což má význam pro emocionální výchovu.

 

V somatopedii se vyrovnáváme s poruchami hybnosti. Spontánní zájem těchto dětí o hudební aktivity jim umožňuje mnohem účinnější rehabilitaci. Cvičení spojené s hudební aktivitou je pro dítě přitažlivé a své fyzické obtíže překonává snadněji. Především skupinová práce s těmito dětmi napomáhá jejich socializaci, umožňuje zdravější sebehodnocení a vztahy k okolí.

 

 

MT v dětské psychiatrii

 

Čeho lze hudbou dosáhnout

• Pomoci vyjádřit pocit  - verbálně i neverbálně (kresbou, gestem apod. Poukázat na důležitý problém.
• Změnu nálady  
• Vytvoření vhodného prostředí, může pomoci navození atmosféry bezpečí a důvěry.

 Hudba může vytvořit bezpečný rámec pro prožívání bolestivých emocí. Důležité pro

 práci s týranými dětmi, sexuálně zneužívanými dětmi, dětmi po suicidiálním pokusu.

• Pomoc při léčbě posttraumatických poruch, poruch spánku, depresí mohou pomoci imaginační techniky spojené s hudbou.

 

 

Proč některé děti nezpívají

 

a) Chybí jim správný hlasový vzor.  Děti jsou opičky a svým hlasem kopírují hlas, který slýchají při reprodukované hudbě. Ten má většinou nižší polohu než je přirozené pro hlas dětský. Tím, že se snaží děti zpívat v nízké hlasové poloze, fixují si tvoření tónu na principu mechanismu mluvního hlasu, kdy kmitají celé hlasivky a postupně ztrácejí schopnost zpívat, tedy tvořit tón tak, že se chvějí jen okraje hlasivek a k tvoření tónu se využívá hlavové rezonance. Neumí-li dítě tvořit tento „hlavový hlas“, nemůže zpívat vyšší tóny. „Mluvozpěvem“ obstojí v nízké a střední hlasové poloze (do g1), výš už nedokáže intonovat a melodii si začne přizpůsobovat svým omezeným hlasovým možnostem.

 

b) Chybí zkušenost s vnímáním jednohlasého zpěvu. Dítě obklopuje svět složitých zvuků. V orientaci mu může pomoci matčin zpěv. Matka intuitivně vybírá písně, které svou náročností odpovídají úrovni vnímání i hlasovým možnostem dítěte. Při klidném, tichém zpěvu tvoří tón stejným způsobem jako dítě. Dítě napodobuje matčin zpěv a do paměti si přitom ukládá jednoduché melodické struktury, které se stávají základem pro jeho další hudební rozvoj.

 

c) Dítě se neslyší.  Při hlasitém společném zpěvu nemůže dítě korigovat čistotu intonace, jelikož je jeho hlas zakryt křikem druhých nebo hlučnou hrou nástrojového doprovodu. Dítě, ale i dospělý může zpřesňovat svůj zpěv, pouze pokud se slyší.

 

d) Dítě se neposlouchá. Zpívá s plným zaujetím, ale nevnímá kvalitu svého hlasového projevu, nemá vypěstovanou koordinaci mezi sluchem a hlasem, respektive mezi hudební představou tónu a jeho zvukovou realizací pomocí hlasu. Pozná sice písničku, dovede ji třeba i vyťukat na klavíru, hlasivky ho však neposlouchají. Ke koordinaci mezi hudební představou a její realizací hlasem napomůže, ukazují-li si tyto děti melodii pohybem ruky a stojí-li při zpěvu vedle dobrého zpěváka. Učíme děti naslouchat sobě i ostatním.

 

e) Dítě je nesoustředěné, nevnímá naše pokyny, nebo jim nerozumí. Často ztrácí motivaci a nechce spolupracovat, protože zadaný úkol je zatím nad jeho síly. Některé z těchto dětí mohou mít hudební vlohy skutečně sníženy. I tyto děti můžeme rozezpívat, dáváme-li jim úkoly, které mohou v dané etapě vývoje splnit.

 

 

 

Hry s tóny

Při probouzení hudebnosti dětí začínáme „rozposloucháváním“ a vedeme děti k přesnějšímu rozlišování jednotlivých kvalit tónu: síly, délky, barvy a výšky.

Je nezbytné zachovat tuto posloupnost a zpočátku stavět na nápadných kontrastech.

 

Silný – slabý

Rozdíly můžeme znázornit pantomimou:

 malý míček v dlaních – slabě

 velký míč v náruči – silně

 míč se nafukuje a vypouští – zvuk zesiluje a zeslabuje

 

Dlouhý - krátký 

Děti reagují na délku tónu pohybem – drží zvednutou střídavě jednu a druhou ruku, jednu a druhou nohu.

Možný průběh hry:

Zpíváme písničku (na la la) a děti na ni tančí.

vedoucí zahraje nebo zazpívá dlouhý tón - po dobu jeho trvání drží děti zvednutou ruku

poté krátký tón – děti zvednou druhou ruku

Poté se vrací písnička a děti tančí.

To se několikrát opakuje s tím, že pohyby, kterými znázorňujeme délku tónu je možné rozšířit o zvedání nohou, klekání na jedno koleno, ležení na břiše apod.

 

Rytmus

Pravidelné střídání těžkých a lehkých dob. Střídání uvolnění a napětí. Jedním ze základních projevů hudby i života. (Rytmický tep srdce, dýchání nás udržuje naživu , biorytmy)

 

Rytmické podněty patří k nejúčinnějším v MT procesu. Střídání přízvučných a nepřízvučných dob, zejména dvoudobé, odpovídá přímo fyziologickým biorytmům – dýchání, srdce, střídání noh při chůzi. I děti a lidé s velmi těžkými poruchami rozumového vývoje jsou schopny vnímat rytmus a reagovat na něj pohybem.

Není cílem při MT nacvičovat složité rytmické útvary. Naopak – především jednoduchý rytmus má mobilizační sílu a je prostředkem, který pomáhá v člověku uspořádávat vše chaotické, organizovat vše nekoordinované, s čím se setkáváme například u lidí a dětí neurotických a psychotických. Spojení pohybu s rytmicky výraznou hudbou, spojením rytmických úderů na bicí nástroj – pohybu i zvuku – napomáhá rytmus citlivěji ovládat tělo, koordinovat pohyby končetin apod. Hudba s výrazným rytmem je pro pohyb dětí s postižením silnou motivací, pomáhá překonávat pocity vlastní nedostatečnosti a dodává pocit uspokojení.

 

Hudebně pohybová hra založená na střídání hudby dvoudobého a třídobého taktu tříbí smysl dětí pro vnímání rytmu a schopnost reagovat na změnu.

Hra na vlak se sedmiletými dětmi s poruchami pohybového ústrojí v hodině MT.

Nahrávka skladby ve dvoudobém, pochodovém rytmu – děti chodí v zástupu jako vlak.

Nahrávka skladby ve tříčtvrťovém rytmu – děti vystupují a nastupují.

Po této změně opět jedou vlakem. Postupně reagují rychleji i děti s větším postižením.

Pochod a valčík – děti jsou při hudbě překonávat i závažné fyzické handicapy. Při jiném cvičení by daleko dříve projevovali únavu a nechuť.

Ilustrace pohádky (o kuřeti), během vyprávění terapeut vyzvedne nějaký motiv, který děti ilustrují hrou na rytmické (jiné) nástroje. Děti prožívají pocit sounáležitosti ve skupině, něco společně vytvářejí a prožívají.

Rozhovory nástrojů, jak se nástroje hádají, smiřují, domlouvají. Hodnota není v estetice projevu, ale v pokusu nonverbálního vyjádření své představy, emoce a pokus o vcítění do sdělení druhého.

 

Rytmickou část hudby jsou schopni vnímat i neslyšící. Pomocí rytmu a znakování jim lze písničky přiblížit natolik, že jim jsou schopny zprostředkovat emocionální zážitek

 

Některé písně přímo vedou k procítění pravidelné pulzace (Běží liška k táboru).

Rytmus by měl „prostoupit“ celé tělo. Proto od tleskání přecházíme k pleskání o stehna a k dupání. Rytmus lze vyjádřit i chůzí – to je pro děti obtížnější. Ještě obtížnější je znázorňovat dupáním jen těžkou dobu (Liška pod těžkým pytlem napadá na jednu nohu).

Děti mohou písničky doprovázet na Orfovy nástroje.

 

Barva tónu

Se zavázanýma očima děti určuje podle barvy jednotlivé nástroje Orffova instrumentáře, jiných nástrojů nebo i zvuky běžného života. Hry se zavřenýma očima vedou k zvýšení sluchové pozornosti.

 

Výška tónu

Ptáme se dětí kdy nebo kolikrát zazpíval ptáček a kdy zabručel medvěd.

K znázornění výšky mohou děti využít celé tělo (dřep, výpon), postupně nám k rozlišení výšky bude stačit pohyb ruky. Je důležité, aby s gestem ruky šel i hlas – dítě nejprve piští nebo bručí, později intonuje.

Začínáme velkými kontrasty, vzdálenost mezi tóny postupně zmenšujeme a hudební představy a intonaci postupně zpřesňujeme.

 

Zpočátku nedokonalý hudební sluch kompenzujeme zrakem a hmatem. Např. na schodech vystavěných z kostek nebo nakreslených na čtvrtce papíru dítě pochopí, jak se melodie pohybuje. Uvidí, že se některý tón opakuje, jindy melodie kráčí slušně po schodech nahoru a dolu, nebo rošťácky skáče. Později je možné bez těchto pomůcek ukazovat melodii rukou v prostoru.

 

 

 

 

 

Hry s písničkou

Lidové písně nabízejí široké pole příběhů a lidských situací vyjádřených hudbou.

Nabízejí řadu témat, která je možno s dětmi zpracovávat.(vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi zamilovanými, chudí a bohatí, vypočítavé a upřímné vztahy, věrnost a zrada, pilnost a lenost, vztah k přírodě, ke zvířatům a rostlinám, vztah k práci, k zemi, k rodišti, vztah k Bohu.

 

Díky spojení s písničkou děti lépe přijmou některé životní situace, včetně těch smutných. Vstřebáváním situací plynoucích z textů písní se děti stávají vnímavějšími k sobě a okolí i poté, co hra skončí. Skutečnost, že si děti ve hře s písničkou tyto situace přiblíží, že mají příležitost si je určitým způsobem prožít, je impulsem k přemýšlení o nich a ke konfrontaci s vlastními názory.

 

Lidová píseň je dokladem tvořivosti, proto je výzvou, aby se k ní přistupovalo opět tvořivým způsobem. Stává se nevyčerpatelnou inspirací pro tvorbu hudebníků, ale i pedagogů a muzikoterapetů. Podnět pro zajímavé provedení vycházejí z improvizace a obohacují zúčastněné při improvizačním procesu.

 

Písničky a jejich zpívání poskytují nejen radost z hudby, poskytují příležitost k vzájemné interakci (spolupráci či soutěživosti), a mohou poskytnout námět a motivaci k další činnosti, kterou se rozvíjí dětská fantazie a kreativita. Někdy jde jen o prostou motivaci k pohybu, který koresponduje s motivy písně (jsme lišky, ovečky, koníčci). Děti mají velkou potřebu pohybové aktivity, které tak vycházíme vstříc.

 

Postup při práci s lidovou písní podle Šimanovského:

1. Stručně zachytit základní dějovou situaci danou textem, kterou lze využít pro dramatizaci, situaci dětem charakterizovat a přiblížit.

2. Následuje generalizace, tj. zobecnění, které vychází ze základní situace a umožňuje spojení obsahu písně se skutečnými zážitky dětí. Ty se mohou stát námětem ke sdílení vlastních zkušeností. Tyto rozhovory přispívají k rozvíjení sociálních dovedností dětí.

3. Pak přichází hra, motivace k pohybu, která koresponduje s obsahem písně.

Námětem pro dramatickou improvizaci však může být jen melodie, jednotlivé postavy nebo klíčová slova a vše, co navozuje představu dalšího děje. Lze domýšlet konec, vytvářet jiný, nebo odhadovat, co mohlo situaci předcházet. Píseň může posloužit i jako námět dramatických etud pro dvojice, trojice či malé skupiny.

 

Při hrách s písničkami je třeba dodržovat pravidla skupinové práce,

Po každé hře by mělo následovat sdílení, následné povídání o hře a o svých dojmech a nápadech ze hry vyplývajících. Oceňujeme aktivitu a upřímnost, ale nikoho nenutíme se zapojit. Vedeme děti k tomu, aby dokázaly mluvit otevřeně o jakémkoliv svém dojmu a aby uměly jakékoliv pocity dobře vyjádřit.

 

 

Přehled tvořivých prvků v Hudební výchově dětí

Rozlišování zvuků kolem sebe a jejich napodobování

Seznámení s různými vlastnostmi zvuků a jejich napodobování

Napodobování zvuků hudebních nástrojů

Hra na ozvěnu

Hra na vyšší a nižší tón

Změny dynamiky ve zpěvu písně

Znázornění hudebních kontrastů pohybem, kresbou

Poznávání spolužáků podle zpěvu.

Napodobování melodií a rytmů zazpívaných (zahraných) učitelem

Vytváření melodických a rytmických obměn

Rytmická deklamace slov a slovních skupin, spojení rytmické deklamace s hrou na tělo

Melodizace slov a slovních skupin, spojení melodie s rytmizací ( i dvojhlasně)

Vymýšlení slov k danému rytmu, vymýšlení textu k melodii

Vytváření doprovodu jednoduchých rytmických doprovodů k písním

Pohybové vyjádření výškového průběhu melodie písně

Rytmický dialog, melodický dialog

 

 

 

Bloková MT texty 2

 

Muzikoterapie – mladá metoda se starou tradicí

 

Kořeny využívání MT sahají do pravěku. Rituály – kdysi ovládání přír. sil, boj proti nemocem a úzkosti ze smrti, sjednocující vliv hudby . Z primitivního léčení magickým způsobem se vyvinula celá řada cílených rituálů., které jsou důležitým prvkem v psychoterapii – konstituují jistotu, jsou předvídatelné

Rozvíjela se ve starověku - Pythagoras, Platón, Aristoteles (Platónův etický princip, Aristotelův katarzní princip – odstranění zátěžových stavů pomocí emocí negativních –uvolnění, pozitivních - nastarotvání)

Rozvoj duchovní hudby ve středověku umožnilo člověku sublimovat životní zátěž v kontaktu s transcendentnem novým způsobem (gregoriánský chorál, protestantský chorál – jedna z archetypálních hudebních forem zasahující biogenní strukturu člověka)

V renesanci se hudba více než kdy předtím stává prostředkem sebevyjádření, umožňuje ventilovat emoce, silné životní události (milostná rytířská poezie trubadúrů a minesengrů).

V barokní hudbě se dovršil rozvoj vícehlasu a hudba dostala nový rozměr – harmonii. Je schopna v maximální míře působit na emoce, stává se mocným náladotvorným prostředkem (Vivaldi)

Celá tisíciletí hudebního vývoje dovršil a přivedl k dokonalosti ve své hudbě J.S.Bach. Jeho hudba je schopná být prostředníkem mezi harmonií vesmíru a vnitřním stavem člověka, a to díky formální dokonalosti, harmonické plnosti a nekonečné melodické a rytmické invenci témat.

Významným zdrojem terapeutického vlivu hudby je bezesporu dílo W.A.Mozarta. V jeho skladbách nabývá hudba větší dramatičnosti a lehkosti. Má tedy značný aktivizační a povzbuzující vliv na psychiku člověka.

V 17. a 18. století se zároveň začínají objevovat nové pokusy přímého léčení hudbou. Léčba hudbou se nazývala „iatromusica“ a věnovala pozornost biochemickým a fyziologickým procesům provázejícím poslech hudby (svalové napětí, tep, dech). V 19. století pak přicházejí pokusy využít hudbu k léčení duševně chorých.

Hudebně-léčebné koncepce 18. a 19. století: 1. fyzikálně-fyziologická: zvukové vlny působí na nervy, což vyvolává otřes celého organismu, tak vzniká léčebná reakce. Afekty vzniké v důsledku tohoto procesu nejsou důležité.

2. psychofyzilogická: hudba působí na duši, v níž vzbuzuje afekty a vášně, jejichž důsledkem jsou hnutí nervového systému, jejichž důsledkem je léčebná reakce. 

Rozhodující vliv na rozvoj MT měla 2. světová válka. Následky traumatických zážitků v podobě duševních chorob a sebevražd se v Americe, ale i jinde, šířily jako epidemie. Léčba hudbou se v této situaci ukázala jako velice úspěšná. Vznikly zároveň dvě MT školy, které vytvářejí určité MT teorie:

Americká škola usiluje vyvinutí jakési hudební farmakologie – hudebního receptáře (na určitou diagnozu daná hudba). Problémem této metody se však stala nestejná mentální úroveň, hudební citlivost a hudební připravenost jednotlivých lidí. V návaznosti na úspěchy MT při léčení sebevražedných tendencí u vojáků po 2. svět. válce, byla i v civilní sféře v Americe organizována MT První pomoc potencionálním sebevrahům a dalším klientům. Podle americké školy je MT pomocnou psychoterapeutickou metodou. V roce 1950 v USA založena Národní asociace pro MT a v roce 1964 začíná vycházet Journal of music therapy.

 

 

Švédská škola a její vůdčí osobnost A. Pontvik, zakladatel Stockholmského MT institutu (1942) byl žákem C.G. Junga. Podle jeho teorie jsou akusticko-harmonické vztahy v hudbě odrazem harmonického uspořádání světa a mohou být prostřednictvím sluchu opětovně uvědoměny jako zákony vlastní rovnováhy a harmonie jednotlivce. Hudební zobrazení určitých harmonických archetypů v duši člověka označuje Pontvik jako psychorezonancí. Hudební formy, které jsou schopny zobrazovat harmonické archetypy v duši člověka nejvýrazněji jsou podle Pontvika: lidové písně, ukolébavky, chorály a instrumentální hudba J.S.Bacha. Citový účinek hudby není pro Pontvikovu koncepci důležitý.

Badatelé 1. poloviny 20. stol. však smýšlejí o MT také skepticky. Překážku co se týče její účinnosti spatřují v inflaci hudby a znehodnocování hudebních pročitků zavedením rozhlasu a gramofonu. Stěžují si na sníženou hudební citlivost u řady jedinců. Naproti tomu se na základě moderních odborných vyšetření činí řada nových objevů, že hudba má vliv na krevní oběh, krevní tlak, svalový tonus, dech.

Vzrůstající zájem o MT podnítil vznik řady výzkumných a léčebných středisek, pořádají se mezinárodní MT kongresy. S vývojem biologie, neurofyziologie a psychologie a dalších vědních disciplín se obraz o působení zvuku a hudby na lidský organismus postupně dotváří. Poznatky z MT se vnášejí do dalších oblastí psychoterapie i do pedagogické a speciálně-pedagogické praxe. MT a její rozvoj souvisí s tendencí moderní medicíny klást důraz na prevenci.

 

 

Pravěk hudby

20 tisíc př. Kristem – 5. tisíc před Kristem

 

Hudba je stará jako lidstvo.

Historikové a psychologové předpokládají, že to byla právě kultura, a tedy i hudba, umění, co odlišilo homo sapiens od jiných primátů a dalo jim jakousi výhodu ve vývoji. Umění posilovalo, hudba se stávala specifickým komunikikačním prostředkem ve všech oblastech života a umožňovala přežití ještě před vývojem jazyka. Primitivní lidé se pomocí hudby a umění vůbec pokoušeli zvládnout síly přírodního prostředí, sílu sexuality i síly rodové sounáležitosti, tyto síly byly ritualizovány a sloužily tak ke komunikaci s transcendentnem, s božstvem. Hudbou bylo božstvo usmiřováno a bylo na něj působeno žádoucím směrem. Přírodní člověk tak bojuje o zdraví, dobrý lov, o lásku, o déšť, o slunce.

Za tímto účelem vznikají první rituály, ustálené postupy působení na božstvo.

Jejich součástí je hudba – zpěv a bubnování šamana a tanec.

Rituály provázejí různé životní situace: narození, dospívání a sexuální zasvěcení, boj, sklizeň, nemoc i smrt. Svou aktivní účastí na ozdravném rituálu vyjadřoval nemocný svou víru v uzdravení.

Jsou také užívány k zahánění démonů, pro zážitek radosti a stavu vytržení, pro zážitek transcendence mezi člověkem a božstvím.

Každý kmen si vytvářel vlastní rituály, které byly i skvělou zábavou. Přírodní národy neoddělovaly tak vážně jako my zábavu a hry od vážných věcí, od prožívání životních dramat.

 

Primitivní rituál v dnešní době - technoparty

 

 

 

 

Starověk hudby

5 tisíc před Kristem – 5. stol. po Kristu (zánik Říma)

 

orientální umění ( Summer, Babylonie Čína, Egypt, Židé)

antické umění (Řecko, Řím)

 

 

Starověký člověk věřil, že hudba je božského původu.

Sumerové provozovali hudbu výhradně k posvátným účelům. Na počest bohů hudby stavěli posvátné chrámy, kde tyto bohy udržovali v dobré náladě zpěvem a hrou na hudební nástroje.

Egyptský bůh Thot napsal údajně 24 knih o hudbě a vynalezl lyru.

Řekové považovali za původce hudby a vynálezce kytary Apllona, bohyně Athéna vynalezla flétnu a trumpetu, lyru vynalezl Hermes. Panova flétna se dodnes jmenuje podle bůžka Pana.

V Řecku se konaly pěvecké olympiády – vítězové písňových soutěží byli uznávanějšími hrdiny, stejně jako sportovní.

Féničané provozovali chrámové rituály, při kterých se shromáždilo 3 až 6 tisíc účastníků, kteří všichni sborově zpívali.

Číňané vytvořili hudebně kosmologickou soustavu a státní úředníci předepisovali vhodnost či nevhodnost určité hudby pro danou denní nebo roční dobu. Dodržování bylo přísně střeženo.

Indickou bohyní hudby byla Saraswatí

Podle indiánů kmene Hopi bylo všechno živé ve světě „vyzpíváno“ posvátnou Ženou.

 

Starověké národy už rozeznávali hudbu posvátnou, pracovní, písně vítězné a hrdinské, oslavné a milostné. Znali hudbu nejen hlasitou, excitovanou, pomocí níž se dostávali při rituálech do transu, ale znali také hudbu uklidňující, ztišující, dnes tzv. relaxační. I ta pomáhala účastníkům dosáhnout změněných stavů vědomí.

 

Léčení hudbou se vyskytovalo u starověkých, Židů, Peršanů, Babyloňanů, Asyřanů, u Řeků i Římanů. V Egyptě plavili nemocné s hudbou po Nilu. Biblický David léčil depresi krále Saula hrou na harfu. Řek Charmides doporučoval podávat bylinné léky zároveň se zpěvem, jinak neúčinkovaly. Řek Pythagoras pak vytvořil vlastní hudebně léčebnou metodu, založenou na myšlence, že hudba může působit jako prostředník mezi harmonií vesmíru a harmonií člověka. Prý měl velký úspěch. Platon se zabýval vlivem hudby na vojáky a zakazoval některé melodické postupy, že působí změkčilost. Také on navrhoval v Ústavě státní dozor nad hudbou. (Srov. totalitními režimy).

 

Platon a Aristoteles ale již koncipovali (bezděčně) dva stěžejní možné muzikoterapeutické postoje. Tzv. etický princip navozuje žádoucí psychický stav hudbou stejného ladění (k rozveselení veselou hudbu, nebo opačně řečeno: nežádoucí stav odstraňuje opačnou hudbou (na rozrušení klidnou hudbu). Naproti tomu Aristotelůmv katarzní princip spočívá v tom, že žádoucí stav navozujeme hudbou opačnou (chceme-li někoho rozveselit, zahrajeme mu hudbu smutnou, aby se mohl „vystmutnit“, smutek vyplavit), opačně řečeno: nežádoucí stav odstraňuje hudbou stejného ladění (neklid neklidnou hudbou). (Srov. s homeopatií)

 Mohlo by se zdát, že je tedy jedno, jakou hudbu např. k léčení deprese použijeme, ale není to tak. Etického principu je možno užít u lehčích, krátkodobých depresí, ale u těžších, trvalejších a závažnějších případů musíme nejprve užít aristotelské katarze, veselá hudba by mohla být pociťována jako urážka či sadistický postoj.

 

Středověk hudby

 

Po rozpadu Říše římské a antického světa se stává hybnou silou společnosti křesťanství. V křesťanské kultuře měla hudba své pevné místo díky sv. Augustinovi, velkému církevnímu učiteli (Traktát De musica konec 4. stol.). Hudba se stala vědním oborem a patřila k sedmeru svobodných umění (gramatika, rétorika, logika, aritmetika, geometrie, astronomie).

O léčení hudbou se dochovaly jen ojedinělé zmínky. Některá bohatá města si najímala hudebníky a pištce, kteří měli svou hudbou uklidňovat nemocné. Rostl však význam hudby v rámci církevních obřadů – tedy křesťanských rituálů – které působily též terapeuticky. Součástí křesťanských bohoslužeb byl zpočátku výhradně zpěv. Středověcí teoretici považovali instrumentální hudbu za podružnou, mnohdy za škodlivou (měla příchuť pohanských obřadů).

 

Křesťanský bohoslužebný zpěv převzal způsoby bohoslužebného zpěvu židovského a mísil se s vlivem antickým, když mezi křesťany přibývali příslušníci vyšších společenských vrstev.

Brzy začaly narůstat rozdíly mezi povahou bohoslužeb východu a západu.

Východní obřad řecko-byzantský nebyl tolik pod vlivem antickým, ale začal ve svých nápěvech přejímat orientální prvky.

Západní obřad reprezentovaný Římem přejímal také prvky východu, ale byl utvářen jednotně pod výsadní péčí římských biskupů – pozdějších papežů. Plodem této péče se stál především gregoriánský chorál, který se stal jakousi obecně platnou normou liturgického zpěvu v římskokatolické církvi. Vznikl Antifonář Řehoře Velikého, papeže 590 – 602. V Římě vznikla vzorová schola, podle jejího příkladu vznikaly biskupské a klášterní školy církevního zpěvu všude, kam proniklo křesťanství.

Chorál se stal důležitým jednotícím prvkem hudby západní kultury a jako „cantus firmus“ (pevný, stálý zpěv) sloužil vícehlasu od prních pokusů. Je citován hudebními skladateli dodnes.

 

Gregoriánským chorálem dnes rozumíme nejen původní Řehořovu redakci, ale i jeho další vývoj v římskokatolické církvi, všechny útvary, kterými byl postupně rozvíjen v rámci bohoslužeb.

Zpěvy při bohoslužbách se dělí na:

Ordinárium – stálé zpěvy, kde sbor zpívá texty, které čte kněz:

 Kyrie, Gloria, Credo, Sanktus, Agnus Dei

Proprium – proměnlivé části

 Introitus, Graduale, ofertorium, Comunio, Finale.

 

 

Terapeutický význam chorálu

Melodie poukazují k dávnému původu, ve vedení hlasů nesou pečeť orientu. Melodika zabarvená starobylým tóninovým rázem zní posvátně. Rytmus je zcela přirozený – přizpůsobuje se pouze výslovnosti.

Chorál je jednou z „archetypálních“ hudebních forem zasahující biogenní strukturu člověka. Zprostředkovává kontakt se základy lidské existence, obrací člověka ke kořenům, k důležitým životním hodnotám, dodává duchovní sílu, napomáhá soustředění, uklidňuje, pozvedá, inspiruje – probouzí v člověku mnoho naléhavých asociací a pocitů.

 

 

 

 

Barokní hudba

 

V barokní hudbě se dovršil rozvoj vícehlasu a hudba dostala nový rozměr – harmonii. Její další rozměry mají i širší uplatnění v působení na lidskou psychiku a emoce. Stává se i mocným náladotvorným prostředkem.

 

Johan Sebastian Bach

1685 v Eisenachu, osmé dítě, v deseti sirotkem. Lidé se jménem Bach v Durynsku automaticky považováni za muzikanty. V Erfurtu městským hudebníkům říkali bachové. Johana Sebastiana se ujímá bratr, dává mu možnost učit se na klávesy. V patnácti se o sebe musí starat sám, odchází do chrámového sboru s luterskou školou do vzdáleného Luneburgu.

Je výbušné vznětlivé povahy, ví co chce, a tak jeho profesionální dráha klikatá. První místo varhaníka získává Darmstadtu, spory z výrostky z chrámového sboru – rvačka, Bach tasí kord a roztrhá sboristovi oblek. Další spory – dovolil na kůru zpívat ženě, jeho hudba je pro věřící příliš náročná. I z dalšího varhanického místa v Muhlhausenu, kde se oženil s Marií Barborou, musí odejít, protože prý svou hudbou ruší meditaci a směšuje světskou marnost s posvátným. Pak je dvorník kapelníkem u vévody ve Výmaru, kde se mu narodilo 6 dětí, 4 zůstaly na živu. I zde se však dostává do sporu a je dokonce uvězněn za to, že se dožaduje svého propuštění. Po roce je mu umožněno odejít a stává se dvorním kapelníkem knížete Leopolda. Po smrti své první ženy se po osmnácti měsících žení podruhé s Annou Magdalenou. S tou má celkem 13 dětí..

Nakonec získává místo kantora v Lipsku, má tři nadřízené, slouží, konzistoři, univerzitě a městu., ale ocenění se mu nedostává. Oslepne, nechává se operovat, ale na zánět roku 1750 umírá. Nová generace dává přednost jednodušší hudbě, promyšlený polyfonní styl považují za těžkopádné komplikované haraburdí. Na 70 let upadá jeho hudba v zapomenutí – jeho partitury v masných krámech. Jeho hudbu křísí až Felix Mendlsohn Bartholdy uvedením jeho Matoušových pašijí.

 

 

Dílo

Je jedním z nejmohutnějších zjevů celých dějin hudby. Ve všech hudebních formách, do kterých zasáhl, zanechal díla trvalých mimořádných hodnot. Ve svých skladbách dovršil vývoj dosavadní hudby. Nepřekonatelný je dosud ve formě fugy. Dokonalost vyjádření ale vyzařuje z každého Bachova díla.

Podle svědectví vrstevníků nedostižným virtuosem na varhany. Vynikal v tematické improvizaci a dovedl využít zvukových možností nástroje k dokonalému uskutečnění svých představ.

Volné varhaní skladby se opírají o protestantský chorál – především preludia a fugy, fantazie a fugy, toccaty a fugy. Ale uměl zde uplatnit vše, co se doposud v hudbě a jejích formách objevilo – neapolské árie, formy francouzské overtury, recitativy a árie opírající se o tradici benátskou…

Vytvořil tři velká oratoria – Vánoční oratorium, Janovy pašije, Matoušovy pašije. V těchto dílech využíval melodie světských skladeb(písní, motet atd., vzniklých v renesanci, k nimž byl přidán náboženský text . Střídají se zde arie, recitativy, sóla a sbory v dokonalém pletivu hlasů, s mistrovským uplatněním koncertních nástrojů.

Na objednávku vznikla obrovitá Mše h-moll , katolická, vymyká se z liturgického rámce. Má 24 částí pro sbor, sola, orchestr a varhany a opírá se o gregoriánský chorál - především Credo a Confiteor. Na díle pracoval 6 let.

Klavírním veledílem je Dobře temperovaný klavír – 24 preludií a fug ve všech toninách dur i moll. Fugy jsou dvouhlasé až pětihlasé. Je výrazem tehdy nové tonální soustavy temperovaného ladění. Dokazuje Bachův zájem o nové hudební proudy a je schopností vytvářet i v netradičním zvukovém pojetí dokonalé formy. (Pythagorejské koma: 5 oktáv a 8 kvint nedává stejný tón)

Braniborské koncerty zachovávají formální rozvrh Vivaldiho. Vedle toho píše Bach sólové koncerty a sólové partity pro housle a cello. Vystupují zde do popředí prvky italské hudby. Koncert pro dvoje housle d moll – 2. věta je vyklenuta do obrovské melodické šíře.

 

 

 

Hudba klasicismu

Barokní hudební styl byl polyfonicky komplexní (všechny hlasy mají svou melodickou linku) a po melodické stránce bohatý.

Hudba klasické éry je ve vedení hlasů podstatně jednodušší – hlavní melodie a její doprovod jsou jasně odlišeny (homofonie). Dramatické napětí v této hudbě tvoří konflikt mezi dvěma po sobě následujícími tématy

Období klasicismu otevřelo éru veřejných koncertů. Hudba už není vázána na dvory šlechticů, hudebníci už nemusí být jejich zaměstnanci. Větší prostory pak dávají možnost rozvoji orchestrů a symfonické a operní hudby.

 

Wolfgang Amadeus Mozart

Narozen 1756 v Salcburku, kde byl jeho otec Leopold skladatelem u arcibiskupského dvora. Už v sedmi letech koncertoval na klavír a housle, v té době mu vyšly první skladby tiskem. Dovedl hravě napodobit jakýkoliv hudební styl a komponovat v něm. Cestoval a studoval po celé Evropě (Itálie, Francie, Německo, potom žil jako svobodný umělec ve Vídni. Rozpor mezi tím, jaká hudba po něm byla žádána na objednávku, a tím, jakou hudbu chtěl komponovat podle svých uměleckých kriterií, jej nakonec přivedl k roztržce s vlivnými mecenáši. S tím, jak stoupala umělecká úroveň jeho děl, klesal zájem veřejnosti o jeho osobu. Zemřel ve 36 letech, roku 1791, a byl uložen do společného hrobu městské chudiny.

 

Jeho dílo se vyznačuje líbeznou zpěvností a bezprostředností, harmonie má průzračnou čistotu, skladby jsou zvukově vyvážené a kompozičně celistvé. Výrazný rytmus propůjčuje jeho skladbám jiskřivý pohyb i dramatickou průraznost.

Komponuje symfonie, koncerty pro klavír, housle, flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh i fagot. Smyčcové kvartety, skladby pro klavír. Opery Únos ze Serailu, Fišarova svatba, don Giovani, Takové jsou všechny, Kouzelná flétna.

 

Ludvig van Beethoven

Narozen 1770 v Bonnu v hudebnické rodině vlámského původu. Od osmi let veřejně vystupoval a vydělával tak peníze pro rodinu. Od třinácti let prvním varhaníkem v Bonnu, po smrti matky zcela živí a stará se o dva mladší bratry. Později studuje ve Vídni, ale v době vrcholných úspěchů ho trápí neustálé zhoršování ušní choroby, nakonec zcela ohluchnul. Zemřel na chorobu jater na jaře roku 1827.

Výraz jeho skladeb je vzletný, vypjatý, dramatický až patetický. Uzavřen lidem, snaží se ideál krásy vtělit do hudby a dát svým myšlenkám největší intenzitu a naléhavost. Podstatně zasahuje do hudebních form.

 

Nejznámější jsou jeho symfonie, složil i řadu koncertních ouvertur, opera Fidelio, bylet Stvoření Prométhea.

Zcela výjimečným dílem je Missa solemnis D dur.

Velkou uměleckou hodnotu mají klavírní koncerty, houslový koncert a triový koncert pro housle, cello a klavír. Napsal také celou řadu sonát.

 

Beethovenem vrcholí etapa hudebního klasicisnu. Zároveň otevírá období romantismu. Vytváří pro budoucnost nový ideál umělecké tvorby, v níž vedle hudební invence hraje důležitou roli velká myšlenka jaké je skladba zasvěcena.

 

 

 

 

Romantismus

Slovo romantismus evokuje zároveň fantazii, spontánnost a citovost. Klasická hudba byla také citově výrazná, ale ne tolik „vášnivá“, aby přebila vyrovnanost a formální vyváženost každé skladby (sonátová forma). Beethoven, který – dá se říci – ve svých skladbách zažehl plamen romantismu, vždy bojoval za udržení formální rovnováhy svého díla.

Počátky můžeme sledovat hluboko v 18. století. Člověk se osvobozuje z feudální spoutanosti a vzniká nové umění charakterizované především důrazem na emocionální a smyslové vnímání stránky člověka. Hudba je podle romantiků uměním, jež ze šech uměleckých směrů nejlépe vyslovuje romantické nazírání světa: subjektivnost výrazu, podřízení formálních hledisek tvorby stránce obsahové a výrazové, příklon k fantazijním látkám (pohádky, exotické příběhy, mýty, pověsti), obdiv pro přírodu a zvýšený smysl pro její atmosféru. Pro MT působení je důležité především úsilí romantických autorů o hlubokou emocionální účinnost hudebního vyjádření – to je základní znak romantické hudby.

Velkou roli začalo hrát „hudební vypravěčství“, díla začala vyjadřovat konkrétní obsah, a to nejen v opeře, ale i v instrumentálních skladbách (symfonické básně). Skladba měla co nejvěrněji vyprávět příběh a zobrazovat konkrétní scénu. Tato idea dala vzniknout tzv. programní hudbě. Poetická myšlenka zde určuje nejen obsah díla, ale i jeho vnější podobu a formu. S tímto předpokladem vznikla symfonická báseň a hudební drama s tzv. příznačnými motivy (Richard Wagner).

S novým rozvojem měšťanské společnosti a se vzrůstajícím nacionalismem se dostává do popředí otázka národní hudby. Vznikaly nové hudební instituce, konaly se veřejné koncerty (dříve jen na dvorech), vznikala symfonická tělesa hudební sdruženi a pěvecké spolky. S tím souvisí příklon k lidové písni. Skladatelé se prostřednictví hudby snaží vyjádřit národní kulturní identitu a lidové písně se stávají součástmi symfonií, symfonických básní i jiných forem.

Romantická hudba se stala také rájem virtuózů. Výjimečně nadaní interpreti byli extrémně populární. Skladatelé i oni sami tvoří také extrémně technicky náročné skladby. Objevil se také nový fenomén – kult osobnosti a začíná se řešit problém spojení mezi tvůrčí osobností (géniem).s národním a společenským životem vůbec.

Rannou fázi romantismu, která je ještě pod značným vlivem klasicismu, a především pod vlivem osobnosti Beethovenovy, s kterou se skladatelé poměřují a vyrovnávají, představují v německé hudbě Schubert, Mendelssohn a Schumann (klavírní a pěvecké formy) a ve slovanském prostředí Chopin. Pozdější, tzv. novoromantické období, které vzniklo v Paříži, představuje Berlioz, Liszt, Wagner. Hlavními formami se staly: programní symfonie, symfonická báseň a hudební drama. Pak nastupují představitelé četných národních škol. Italskou operu představuje Verdi, českou hudbu Smetana, Dvořák, ruskou Glinka atd.

 

Antonín Dvořák (1841 – 1904)

Brahms ho doporučil berlínskému nakladateli Simrockovi, pro kterého Dvořák napsal Slovanské tance, čímž se okamžitě proslavil po světě. Jeho díla symfonická díla začali zařazovat do svého repertoáru významní dirigenti, jeho koncerty a pěvecké skladby významní sólisté. Jeho skladby se staly reprezentativními díly pro slavné anglické hudební festivaly, byl jmenován Doktorem honoris causa na UK i na Univerzitě v Cambridgi. Tři roky byl ředitelem konzervatoře v New Yorku (92-95).

Genius hudební spontánnosti a bezprostřednosti, která se projevuje ve svěží melodičnosti a živelné rytmičnosti. Ohromuje zvukovou barvitostí, má smysl pro využití nástrojového zvuku. V jeho hudbě naléháme hluboké barvy meditativnosti a zbožnosti i lidově zabarvené živelné veselí. Jádrem skladeb je české lidové muzikanství.. Zvláštní zabarvení dodalo Dvořákově hudbě úsilí o slovanský ráz, podobně jako hudba černošská a hudba indiánů, kterou se nechal inspirovat ve svém americkém období.

Vyvrcholením jeho symfonické tvorby je 9. symfonie e moll Z nového světa. Dokonalá výstavba skladby spolu s exotickým zabarvením zjednaly této skladbě jedno z předních míst světového repertoáru. Programní hudbu reprezentují koncertní předehry V přírodě, Karneval, Othello a čtyři symfonické básně podle Erbenovy Kytice – Vodník, Polednice, Holoubek, Zlatý kolovrat. Největší ryzosti dosahuje Dvořák v nástrojových skladbách, v oratoriu a kantátách. Život mu neumožňoval psát jen díla veselá.

Pod vlivem tragických událostí smrti syna (1875 a dvou dcer (1877) vzniká monumentální dílo Stabat Mater, ve kterém se opírá o Bacha, Handela a Beethovena. Zaujímá obsahovou hloubkou i stavební velkolepostí. Velikonoční oratorium pro sola, sbor a orchestr na latinský text Jacopona da Todi o deseti částech. Původní latinský text je ze 13. století vznikl jako básnický obraz smutku a soucitu s matkou, které bylo souzeno vidět svého syna umírat na kříži. Dvořákovu inspiraci tedy vedl nejen soucit s matkou Krista, ale i bolest rodiče na smrtí svých dětí. V jednotlivých dílech je vyjádřena tíha utrpení v drtivém z zvuku smíšeného sboru a orchestru, ale také v ztichlém pěveckém a komorním projevu. Po dramatické výpovědi žalu a zoufalství se Dvořák obrací do svého nitra věřícího člověka a hledá naději, kterou velikonoční příběh obsahuje. Z meditace nad příběhem Krista a z modlitby vyjádřené prostřednictvím hudby pak vyrůstá slavnostní a očistný hymnus díkůvzdání a vykoupení.

Další významná díla duchovní hudby: Oratorium Svatá Ludmila, Žalm 149, Mše D dur, Te deum, Reqiem

 

Interpersonální hypotéza hudby

Jejím autorem je Prof. MUDr. Ferdinand Knobloch, psychiatr a psychoterapeut, Čech žijící a působící od r. 1970 v Kanadě na univerzitě ve Vancouveru.

Jeho interpersonální hypotéza hudby odhaluje v jednotlivých skladbách interpersonální (mezilidské) tendence psychického dění.

Existuje osm charakteristických tendencí v mezilidských vztazích.

IH hudby vychází z toho, že každá hudební skladba zobrazuje některé z těchto charakteristických tendencí člověka v mezilidských vztazích a že je schopna tyto tendence v člověku také aktivizovat, posilovat, navozovat.

V hudební literatuře se zřídkakdy setkáme s jednotlivými interpersonálními tendencemi vyjádřenými v čisté podobě (je tomu tak např. v Paganiniho houslové literatuře, kde se setkáme s čistým positivním exhibicionismem). Častěji bývá ve skladbách k určité tendenci přimíchána i jiná, anebo je jinou či jinými střídána.

Na žádost prof. Knoblocha byly pro MT účely zkomponovány některými autory (Arne Linka) umělé skladby, které usilují zobrazit vždy jednu určitou interpersonální tendenci.

Na práci prof. Knoblocha navázala u nás PhDr. Jarmila Doubravová, která zkoumala souvislosti mezi určitou hudební formou a obsahem díla v interpersonálních tendencích. Zjistila, že hudební formy představují modely interpersonálních situací, které zevšeobecněly a přešly do systému hudby.

 

 

 

Přehled muzikoterapeutických zdrojů pro receptivní MT

 

 

Výběr skladeb závisí na

- druhu klientovy specifické potřeby, na povaze a fázi jeho onemocnění

- na jeho inteligenci a předběžné hudební zkušenosti

Neexistuje všeobecně platný receptář.

 

Výhody a nevýhody volených skladeb

- Vážná hudba se užívá nejčastěji. Někteří terapeuti se specializují na J.S.Bacha a barokní hudbu, jiní na období klasicismu – Mozart, Beethoven, další na skladatele romantismu. Pokud jde o tuto hudbu, mělo by jít o hudební formy beze slov (koncerty, sonáty, symfonie atd) Logický význam textu snižuje bezprostřednost emocionálního zážitku.

- Lidová, taneční a jazzová hudba nachází také velkého uplatnění v MT, zvláště v určitých věkových kategoriích. Některé skladby a žánry mají „paměťnický“charakter, jsou připomínkou milých chvil z minulosti (opereta, muzikály, cimbálovou, dudácké muziky, big-beat, rock end roll, folk, counrty).

- Exotická hudba, pokud je původní, může dobře sloužit k pocitu zvukového okouzlení, vytržení ze stereotypu do jiného světa, do nového prostoru. Pro tuto hudbu je typická ustálenost, bezvývojovost, nedramatičnost.

- Meditační hudba, inspirovaná orientem (hudba New Age), je atematická, silně zaměřená na expresivní stránku výkonu. Často má formu elektroakusticky hrané romantické hudby či pop music se simulovanými přírodními zvuky. Klade si za cíl zharmonizovat psychiku člověka, má zklidnit dech, zpomalit tep srdce, zpomalit frekvenci mozkové činnosti. Má se vnímat bez přemýšlení, což spolu se zvukovou opojností může vést až k návykovosti.

- Meditační hudba vyznačující se jednoduchou písňovou formou, opakující se nápěv doprovázený jemnou hudbou nástrojů (zpěvy Taize).

 

- Známé skladby mohou přinášet pocit důvěrného oslovení, pocit návaznosti na něco pěkného.

- Méně známé skladby mohou přinést krásu nového nečekaného zážitku, bez rušivých asociací s minulostí.

- Polytematické skladby, kde se uplatňuje výrazný hudební kontrast (symfonie), mohou se mohou stávat symbolem nebo obrazem vnitřních konfliktů, které je třeba řešit.

- Monotematické skladby (například fuga) mohou navodit stav myšlenkové koncentrace.