Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obecná psychologie

23. 6. 2007

obecná Psychologie

 

Literatura


M. Vágnerová - Úvod do psychologie

Kürst - Psychologie

Pavlínová - Psychologie pro tebe

J. Pokorný - Psychologie pro každý den

Číšková - Poznání duševního života člověka

Voskovec - Malé dějiny české a středoevropské psychologie


 

Obecná psychologie - otázky

1) Přehled oblastí uplatnění psychologie, p. disciplín, formy duševních jevů

2) Obecná p., předmět, úkoly, základní pojmy

3) Základní p. metody

4) Etapy v historii vývoj. p.

5) Přehled p. směrů

6) Vědomí (definice, typy, fce)

7) Vnímání

8) Paměť

9) Myšlení

10) Pozornost

11) Představy


 

1) Přehled oblastí uplatnění psychologie, p. disciplín, formy duševních jevů

 

Definice Psychologie - psyché – duše; logos - věda

- empirická věda, která vypovídá o pozorovatelných v čase probíhajících a trvajících procesech nebo stavech

- nauka o psychice

- empirická data jsou rezistentní (přetrvávají)

- věda o obsazích a procesech duševního života

 

Úkol psychologie

- úkolem je zkoumat zákonitosti vzniku, utváření a průběhu lidského prožívání a chování a těchto poznaných zákonitostí využívat ke zlepšení mezilidských vztahů a zdokonalování lidské činnosti

- studium duševního života člověka v kontextu vnitřních a vnějších podmínek jeho existence

- cílem je najít pro všechno uspokojivé vysvětlení

 

Zahrnuje


a) objekt zkoumání (přesně ohraničenou část)

b) způsob zkoumání (přístup k objektu, metodologie)


 

Základní přístupy

a) tvarový – tvrdí, že způsob, jakým objekt vnímáme je určován komplexní souvislostí tvaru - odmítá dělení čl. na pocitové a představové jednotky; čl. musí být chápán jako celek, tvar je víc než suma jeho částí (např. melodie)

b) behaviorální – studuje chování člověka podle metodického schématu (učení, odučení) – usiluje o rozvinutí technik předpovědí a kontroly lidského chování (podnět – organismus – změna chování)

c) psychoanalytický – analyzují se vzájemné vztahy, vztah vědomí a nevědomí (hl. nevědomá sféra) – zkoumá význam fantazijních, snových a halucinogenních představ

d) humanistický – vznikl jako reakce na behaviorismus; nerozvíjí žádné vlastní recepty – zabývá se každodenní existencí čl. která je utvářena jeho odcizením (prostředí…)

e) fenomenologický – vychází ze subjektivní zkušenosti jako svébytné osoby, která má vlastní vidění světa (=neopakovatelné vidění)

f) faktorový (matematický) – klade důraz na odhalování podstatných rysů osobnosti (osobnostní faktory, rysy os)

 

Psychologické disciplíny


1) základní

a) obecná

b) vývojová

c) sociální

d) osobnosti

 

 

2) aplikované

a) zdraví

b) volného času

c) psychohygiena

d) práce, sportu

e) umění, soudní, klinická

 

3) speciální

a) metodologie

b) psychodiagnostika

c) neuropsychologie

d) zoopsychologie

e) psycholingvistika

f) diferenciální psychologie


Formy duševních (p.) jevů


1) procesy

2) stavy

3) vlastnosti

4) obsahy


 

PP - vyjadřují ohraničený děj - myšlení, vnímání, vybavování obsahů

PS - vyjadřují základní stav, naladění, které ovlivňuje všechny děje - nálady, afekty, soustředění

PV - relativně stálé char. procesů, nebo stavů osobnosti - prožívání, labilita, myšlení - hloubka myšlení, člověk - spolehlivost

PO - vnitřní obrazy, modely - představy, paměť obsahy

 

Duševní činnost:

Vnější – chování X vnitřní – prožívání (předmět i introspekce, z nepřímých projevů člověka)

 

2) Obecná p., předmět, úkoly, základní pojmy

 

- zabývá se zdravým člověkem bez pohlavnosti

- zkoumá nejobecnější zákonitosti prožívání a chování

 

Úkoly obecné psychologie

1) Popis duševního dění a jeho rozbor – sbíráme fakta a tvoříme poznatky, které obecně platí a zároveňń vyvozujeme z obecnosti znaky, které platí na jednotlivce, existuje terminologie, vhodné slovní výrazy

2) Vysvětlování (empiricky a logicky)

a) kauzální – příčinné

b) teleologické – souvislost prostředku a účelu

c) genetické – převádí se na stavy vývojových fází

3) Chápání a interpretace – musíme chápat, rozumět a interpretovat

 

Psychika a její dělení

Psychika – souhrn veškerého duševního dění, řídící složka, přes kterou je zajišťována naše existence

- příjem podnětů z vně i vni prostředí a reaguje na ně = má úroveň vně i vně (vědomou i nevědomou)

 

3 stránky psychiky

a) rozumová – poznávací

b) emocionální – citová

c) snahová – volní (od vůle)

 

dělení – viz. formy duševních jevů

 

Orgánem psychiky je mozek (vše je fcí mozku). Psychika vystupuje jako složka interakce individua a situace a hraje aktivní úlohu v aktivní regulaci této interakce (na to, co prožíváme ve vztahu k prostředí). Životní fce psychiky - adaptace na životní podmínky - účelné chování zajistí organizmu k přežití (org. musí rozeznat užitečné a škodlivé situace). Člověk zodpovídá za svou živ. situaci. Psychika je analogická k fyziologickým procesům (dýchání) = reguluje vztahy individua k ŹP

 

 

3) Základní p. metody

 

Metody psychologie

1) Pozorování

a) introspekce

- zabývá se pocity, náladami, sny, halucinacemi – to co beh. nezajímá, není vidět, neodráží se v chování

b) extrospekce (behavioristické zkoumání)

- popisuje znaky individuálního nebe skupinového chování – co je vidět, projevy – relativně jednoduše

 

2) Experiment

- může být na základě obou, prakticky důležité

- vyznačuje se skutečností, že v nich experimentátor za co nejpřesnějších jím vytvořených podmínek registruje buďto kvantitativně, nebo kvalitativně určité reakce, způsoby chování, prožitky, projevy, aby jimi verifikoval (ověřil) určitou hypotézu o závislosti zážitku nebo chování na podmínkách

 

Podstatné znaky:

  1. Přípravná teoretická koncepční fáze

- urč. model podmínek, v nichž proces který máme zkoumat bereme ohraničený, odřízneme od nezajímavých vztahů

- vykonstruujeme situaci, zvolíme manipulaci, tak budeme hodnotit cíl

  1. Variace podmínek, osob a situací – manipulace; stanovíme p, o, s, se kterými manipulujeme

- experimentátor obměňuje potencionální (dají se odstranit) příčinu chování – závisle proměnné (aspekt chování,

pozorovatelné a měřitelné)

- ZP je odpovědí na nezávisle proměnnou

- Krevní tlak v závislosti na emoci (kt – záv. proměnná, emoce – nezávisle proměnná)

  1. Kontrola rušivých vlivů

- experiment za jiných podmínek, než s někým jiným (srovnatelné znaky) – tělesný stav, třída, kostel,… hluk venku

(reprezentativní vzorek charakt. výsledků; zástupce veškerého obyvatelstva)

- zkoumání já & kamarád (rušivé vlivy se nedají odstranit)

  1. Vztah – soc. mezi experimentátorem a pokusnou osobou

 

3) Test

4) Rozhovor

 

 

4) Etapy v historii vývoj. p.

Základní dělení

Předvědecké: - první období vzniku představ o duši v rámci náboženství (animismus - primitivní)

- období změny názorů v rámci změny náboženských soustav (budhismus, jóga, taoismus, personální P)

Vědecké - osamostatnění P jako vědy

 

Základy:

Aristoteles – spis „O duši“ – zkoumání rostlin, živočichů a lidí

- forma dává smysl pralátce – uvádí hmotu do pohybu a dává jí smysl

Platón – oddělil ideu a hmotu

Herakleitos, Demokritos – celá příroda je složená z atomů

Hypokrates – vymezil 4 druhy temperamentu podle tělesných tekutin

 

Název psychologie až na konci 16. století (byla součástí filozofie)

- v 18. stol. název psychologie - Wolf ji rozdělil na:

a) racionální (zkoumání duš. života, sebepozorování)

b) empirickou (spekulace s pojmem duše - vycházela z nejstarších literatur)

18. století Kant – „Kritika čistého rozumu“

 

19. stol - vznikl obor Dějiny P

Desuard - francouz, imaginace, rozlišil 3 kořeny p. (některé pojetí až do současnosti):

1) Náboženské představy

2) Názory na přírodu

3) Umění nahromaděné životní zkušeností

V 19. stol. rozvoj přírodních věd (fyziologie smyslů, mozek,...) = éra systematických věd psychologie = zavedení experimentální metody psychologie. Souvisí s fyziologií, hlavně neurofyziologií, fyzikou, biologií, sociologií, kulturní antropologií i ekonomikou (hospodářský stav společnosti), s fil. směry a !naopak!

V roce 1927 byla u nás založena Psychologická společnost na rozvoj teorií a na aplikací psych. v různých oblastech (1952 zrušena v 58 založena Československá psychologická společnost - přetrvala s menšími změnami doteď)

 

20. stol. rozvoj bez jednotlivých dějin = nejednotná jako věda, řada p. škol (metodologie - každý směr nějak pracuje a liší se od sebe) - empirická věda, vypovídá o pozorovatelných a v čase probíhajících procesech a stavech

 

Francis Bacon – zakladatel anglického materialismu

- zabývá se metodologií

- základem jsou smysl – to vedlo k asocialismu – materiální koncepce duchovního života

 

Hobbes, Hume, Mill – vědomí se skládá z pocitů, nový pocit se projevuje asociací. Senzualismus – všechny duševní obsahy vznikají na základě smyslového poznání

 

Darwin – publikuje „Původ druhů“ – základy vývojové psychologie „Vývoj emocí u člověka a u zvířat“

Thorndike – „Inteligence zvířat“

Freud, Jung – přelom 19./20.stol. - období sugesce, hypnózy (+ reflexologie – Sečenov, Pavlov)

 

Ve 20. století vzniká psychologie jako věda, která má předmět a metodologii a rozvíjí se (psychoterapie…)

 

 

5) Přehled p. směrů

 

 

6) Vědomí (definice, typy, fce)

 

Definice a charakteristika

=zahrnuje subjektivní jevy od vnímání prostého podnětu až k složitým poznávacím procesům

=stav určité aktivace, která se projevuje bdělostí (CNS je bdělý, může reagovat) – opozitum bezvědomí

- bdělost je podmínkou průběhu našich psychických fcí, je to stav, kdy si uvědomujeme duševní obsahy, vlastní duševní stav (např. hodnocení sebe sama ) i okolní prostředí; má vždy subjektivní charakter

- může být zkresleno pod vlivem emocí, psychických stavů... obsah vědomí je výsledkem duševní aktivity

- obraz reality je individuálně specificky zpracován; čl. prožívá a chová se s vědomím sebe, hranic,

- hodnotí se podle obsahu (kvalitativně) a podle úrovně uvědomování (kvantitativně)

- patří mezi globální psych. fce - bez správné fce vědomí není možná fce dalších… (paměti, myšlení,…)

- spolu s myšlením představuje integrační psych. fci – vědomá P činnost za neporušeného vědomí

 

Stavy vědomí (několik stavů podle znaků)

 -úroveň pozornosti

 -připravenost reagovat na podněty

 -úroveň orientovanosti v sobě i v okolí

1) bdělé vědomí

-koncentrovaná pozornost, schopnost předat přesnou informaci o sobě i okolním prostředí

-připravenost reagovat, probíhá řada duševních pochodů

 

2) ospalost

-slabá pozornost, nepřesné vnímání, člověk není v žádné oblasti uspokojivě orientován, není schopen reagovat

-nemoc, po záchvatu, ospalost, unavenost,.....

 

3) spánek = fyziologická změna vědomí:

-stav s výrazným omezením uvědomování si sebe sama i okolí a dění, které se kolem nás odehrává

-jde o přepojení na jinou funkční rovinu, která je charakteristická změnou vědomí a snížením aktivity

-má několik stádií:

 -NON-REM-FÁZE = hluboký spánek

 -REM-FÁZE = fáze paradoxního spánku, rychlá pohyb očí, zdají se sny, když se probudíme, tak si sny pamatujeme

 

Charakteristiky

1) Lucidita – jasnost, jak jasně se to vědomí prezentuje

- kapacita vědomí – souvisí s vnímáním (harituace–jev, na který si zvykneme – přestaneme ho vnímat, ale v nevědomí zůstává)

- Schilderova sféra – hraniční oblast mezi centrem vědomí a okrajovou sférou

2) Idiognóza – (subjektivní) celý obsah vědomí je integrován do 1 subjektivního obrazu, patří určitému já

- soubor procesů, jevů, vlastností jedince

3) Sebeuvědomování – člověk je schopen svou vědomou činnost hodnotit jako svůj výtvor v rámci společnosti

 

Spánek

– fyziologická změna vědomí, která se projevuje jeho zúžením a pravidelně se opakuje

- v průběhu nemá hloubku, má fázovitý charakter

a) remfáze – fáze rychlých očních pohybů, bdělá aktivita, snížení svalového tonu, sny, pokud se probudím můžu je reprodukovat

b) nonremfáze – fáze hlubokého spánku, sny – nezpracované zbytky dne, těžké sny – nejen reflexe dne

- střídají se, 4 – 5 remfází

 

 

3 základní okruhy:

a) prožívání aktuálního duševního dění, aktuálního stavu jedince a podnětu vně světa

- reprezentuje intropsychické jevy, které si můžeme roztřídit na:

a) procesy poznávání (kognitivní procesy) – vnímání, myšlení, představy, řeč

b) emoce

c) motivace – snahy, pohnutky

 

- uvědomování si prožívaného a vytvoření kontinuity vztahů mezi různými prožívanými obsahy v různé době

- uvědomování si sebe sama jakožto subjekt, který vědomě prožívá a zpracovává veškeré obsahy (individuum)

 

b) chování

- projevuje se pohybovou činností, činností žláz s vnitřní i vnější sekrecí (pláč, pocení, strach,…)

- uplatňuje se pozorovatelnost

- mluvení, běh, křik, gesto, nakupování

- prostředek uzpůsobený nějaké situaci k dosažení cíle – instrumentální - prostředek

- v jednání, řeči, výrazu

- důsledek prožité situace a určitých vlastností

- sekvence pohybů – organizovaná (behav. pojetí)

a) expresivní – vyjadřuje, co člověk prožívá (smutek – pláču) – zřetelné

b) adaptivní – přizpůsobím se situaci – něco předstírám, nebo zastírám

c) stylizované – vyjadřuje určitou konvenci, která má formu rituálů, blahopřání, soustrast,…

- nemusí vyjadřovat chování

 

Psychické funkce - prožívání i chování jsou spojeny s různým stupněm vědomí

 

Chování

Vědomé – vím, co dělám X Nevědomé – něco, co jde z nevědomých struktur a ovlivňuje mě, já nevím, proč se tak chování

 

 

 

7) Vnímání

 

Definice a charakteristika

- základní psychická fce, která nám umožňuje poznávat vně svět a změny ve vlastním těle (vni) prostřednictvím smyslů (receptorů-analyzátorů), je základní složkou poznání

- základní jednotkou vnímání je POČITEK

- složitější jednotkou je VJEM, který je vázán na smyslový zážitek a my si ho lokalizujeme do prostoru a času

-je proces organizace a interpretace senzorických dat na základě jejich kombinací s výsledky předchozí zkušenosti

-aktivní děj za pomoci paměti ve formě představ - pozorování předmětů přímým stykem

 

Představa - obraz předmětu nebo děje, které v daném momentě nevnímáme (tj. bez současného vně podmětu, ale předtím tam byl). Vzniká jako subjektivní produkt na základě předchozích vjemů.

 

Obraznost – přepracováváme představy, popř. nové představy

a) neúmyslná - bez záměru, volné asociace

b) reproduktivní - vytváří představy na základě toho co skutečně existuje

c) produktivní - produktivní - vytváření nových obrazů přetvářením skutečnosti = fantazie

- nejde chápat izolovaně – dáváme jim určitou realitu a umístění v prostoru – objektivizace

 

 

Vlastnosti vnímání

a) objektivizace - vjemům přisuzujeme realitu a umístění v prostoru

b) senzorialita - smyslová činnost (živost) vjemu

c) adaptace - vlivem dlouho působícího podnětu vzniká změna citlivosti vnímání (ve tmě - po chvíli)

d) konstantnost - stálost za různých podmínek

e) habituace – přizpůsobení se podnětu, při změně podnětu znovu reagujeme

 

Každý člověk má určité optimum aktivace – aby měl dostatečný příjem podnětů. Když klesneme pod optimum, vyhledáváme další podněty (i naopak, snažíme se o redukci).

 

Teorie vnímání

a) počitková (elementová) - za základní smyslový údaj pokládá děj (počitek)

b) tvarová - původním útvarem vědomí je tvar, který tvoří celek

c) vztahová - vnímání vzniká z primárních senzomotorických reakcí, vjemy nejsou výsledkem vnímání, strukturou vjemů je činnost člověka, který se stýká s realitou

 

Prahy vnímání

– uvědomování si působení podnětů (zvuk – určitá intenzita, abychom si ho uvědomili)

- vnější stimulace pod úrovní optima – pokles aktivace, snížení vjemových prahů (uvědomujeme si zvuky, které bychom jinak neslyšeli (a naopak))

 

8) Paměť

 

Definice a charakteristika

- je to psychický proces odrazu minulého prožívání a chování ve vědomí člověka

- schopnost přijímat, uchovávat a později vybavovat a uplatňovat minulé vjemy, zážitky a děje

- vjemy jsou ukládány v paměťových stopách (=engramech), každý engram není dán tím, že se nám vše uloží stejně

- neukládají se mechanismy (emoce, myšlení, intelekt, pozornost – subjektivní zpracování v našem vnímání)

 

Činnost paměti probíhá v urč. fázích

1) vštípení, osvojení (impregnace, recepce):

- schopnost paměti přijímat nové vjemy a vytvářet engramy

- vyvinuta v dětství, kolem puberty na vrcholu, pak se zmenšuje se stoupajícím věkem nebo u demencí

 

2) uchování, uskladnění (fixace, retence)

- schopnost uchovat to, co jsme si vštípili -na ní je závislý rozsah paměti

- emotivností se dají vjemy zesilovat x zeslabovat

- experimenty s pamětí = Ebbinghaus à EBBINGHAUSOVA KŘIVKA (nejvíce se zapomíná první hodinu, tato křivka má spíše historicko-metodický význam, protože každé zapomínání je závislé na motivaci učícího se, jeho věku, předchozí zkušenosti, okamžitém stavu, učebním obsahu…)

- pro člověka má zapomínání + i – význam (dochází k výběru, aby se předešlo přetížení záplavou informací)

- Libotův zákon – staří lidé si lépe vybaví věci z dřívějška než ze stáří

 

3) vybavování (reprodukce)

-schopnost vybavit si to, co jsme si uchovali v paměti

-schopnost vzpomenout si

a) úmyslné - chceme si vybavit urč. zážitek

b) mimovolné - neúmyslné

-s tím souvisí UČENÍ = aktivní soustavné úmyslné zapamatovávání (schopnost učení není u všech stejná)

-memotechnická pomůcka - pomáhá nám k zapamatování, nemusí logicky souviset

 

Druhy paměti:

a) primární, krátkodobá (pracovní, operativní):

- trvá několik minut až hodin

- jde o paměť daného okamžiku či situace

b) sekundární, dlouhodobá (trvalá)

 

a) provozní - krátkodobá, co momentálně potřebuji (na jedné straně jede auto, podívám se na druhou)

b) zásobní - poznatky pro celý život

 

a) paměť mechanická - prosté zapamatování si jevů tak jak jsou (v dětství)

b) paměť logická - hledání vzájemných souvislostí mezi jevy (v dospělosti)

c) paměť citová – zapamatování a reprodukce citů

 

Typy paměti:

-dle analyzátorů:


a) zraková (vizuální)

b) sluchová (auditivní)

c) čichovou, chuťovou, hmatovou (dotekovou)

d) motorická

e) smíšená (kombinovaná)


 

Vlastnosti paměti:

a) přesnost - jak přesně bude vzpomínka odpovídat původnímu vjemu, nepřesná paměť = přesně vnímám, ale hůř vybavuji

b) jistota - vědomí, že vzpomínka je přesná, může à OMYL

c) pocit známosti - o vybavované vzpomínce víme, že jsme se s ní už setkali

d) pocit novosti - nový zážitek, ještě jsme se s ním nesetkali

e) pocit lokalizace - v časové souvislosti v určité situaci

 

 

 

9) Myšlení

 

Definice a charakteristika myšlení

=psychický poznávací proces, který zprostředkovává poznání skutečnosti

-je to nejvyšší forma poznávání a nejsložitější psychická fce

-poznávací proces probíhající mezi subjektem a objektem

-proces analýzy, syntézy a odvozených myšlenkových operací; proces M je nerozlučitelně svázán s řečí a je sociálně podmíněn

Má stránku

a) smyslovou

b) finální

-je ovlivněno emocemi = katativní myšlení

-díky myšlení - předvídání do budoucnosti i do minulosti a tzv. kolektivní skutečnost

-je neomezeno v čase

-rozvíjí se ve společenské integraci

 

Základní formy myšlení se vyjadřují v pojmech, soudech a úsudcích.

1) Pojem: slovní vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu nebo jevu, základní forma myšlení, pojem je možné označit symbolem – vyšší abstrakce, znaky jsou obsahem pojmu a vymezení je definicí, pojem je nositelem významu

2) Soud: vyjadřuje vztah mezi předměty a jevy nebo jejich znaky, tvrdíme nebo popíráme

3) Úsudek:  vyjadřuje vztah mezi dvěma soudy

   a) indukce– jedná se o vyvozování, vysuzování obecného tvrzení z jednotlivých případů

   b) dedukce– jedná se o aplikaci obecného poznatku na konkrétní případ

 

1) primitivní - typické pro děti, nevyspělé jedince, fakta se řadí vedle sebe bez souvislostí

2) antropomorfistické tendence v myšlení - živým i neživým ptům přiřazuje svoje vlastnosti

3) symbolické - některé věci a jevy hodnotí člověk jako jiné skutečnosti

4) pověrečné - magické

5) logické - snaha proniknout k podstatě problému: analýza, syntéza,zobecňování

 

Vymezuje se do tří okruhů:

1) vytváření pojmů (pojmotvorné procesy)

Pojmy: - základní prvek myšlení, jsou vyjadřovány slovy – reprezentují nám kognitivní prvky (s něčím, co už známe – s tím operujeme) - vztahy mezi pojmy tvoří soud, vztahy mezi soudy tvoří úsudky – zde se uplatňují principy logického myšlení ( dva soudy – z nich logický úsudek)

 

Dělení pojmů:

- jedinečné – moje maminka X obecné – rodiče, maminka

 

Význam pojmu – to, co znak vyjadřuje – konotát – kognitivní obsah pojmu. Jazyk – soustava slov, které vyjadřují pojmy.

 

2) řešení problémů

Myšlení jako řešení problémů: 

PROBLÉM = rozpor mezi aktuální situací a cílem (nestačí naučená řešení –vyžaduje nový způsob)

Způsoby řešení

a) pokusem a omylem  (nižší stupeň, bez myšlen. procesů)

b) vhledem (náhlým proniknutím, pochopením vztahů)

c) plánovitou analyticko-syntetickou činností  (typicky lid. operace)

d) ověřování, verifikace hypotéz ( výchozí hyp. nepotvrdí –hledá nové hyp.)

e) vyřešení úlohy a ověření její správnosti (v praxi –zpětná vazba)

 

3) dispoziční báze myšlení, zvláště inteligence

 

Myšlenkové procesy (operace)

· analýza – myšlenkové rozčlenění celku na části (odlišení znaků, vlastností)

· syntéza – myšlenkové sjednocování jednotlivých předmětů či jevů (spojování)

· porovnávání – zahrnuje v sobě analýzu i syntézu (co je podobné,stejné, rozdílné)

· generalizace (zobecnění)– nutnou podmínkou pro vytváření pojmů (znaky urč. třídy)

· abstrakce - souvisí úzce s generalizací – vyčleňuje podstatné znaky

 

Vlastnosti  -šířka, hloubka, samostatnost, kritičnost, pružnost, přesnost

 

Předpoklady myšlení

- vývojové podmínky

- společenské podmínky

- zákonitosti logiky

 

Druhy myšlení

1) konkrétně názorné – řešení s využitím využití názorných představ

 2) teoretické, abstraktní – součástí teoretické činnosti s praxí spojené jen

     zprostředkovaně, operuje s abstraktním materiálem –pojmem, symbolem

 3) konvergentní (sbíhavé) – v úlohách, které mají jen jediné řešení -  k jedinému cíli

 4) divergentní (rozbíhavé) – hledání všech možných řešení, více řešení, tvořivost

 

1. spontánní - jakoby bez podnětu

2. reaktivní - navození bezprostředně vně podnětem

3. volní - úsilý o realizaci myšlenkového procesu

4. mimovolní - jako spontánní

5. konkrétní - pomocí představ, (dle Piageta duhé vývojové stádium = doslovnost bez schopnosti zobecnění)

6. abstarktní - na základě pojmů (dle Piageta třetí vývojové stádium myšlení)

7. synkretické - spojování odporujících si názorů cestou kompromisu

8. intuitivní - nebuduje na skutečnosti, jako nápad, vnuknutí

9. tvůrčí - synonymum k logickým

10. deduktivní - forma log.myšlení char.jako postup od obecného ke specifickému

11. induktivní - log.m. vyvozující úsudkem obecný závěr z jedinečných premis

12. kritické – snaha dobrat se úsudkem pravdivosti hodnot

13. logické – správné usuzování dle zákonů formální logiky

14. magické – založená na fantazii a víře v nereálné možnosti (v léčitele,amulety,fetiše,…)

 

Vývoj myšlení dle Piageta

J.J. Piaget : při výzkumu myšlení vychází z činnosti, interakce s prostředím – adaptace organismu jako akomodace (přizpůsobit chování prostředí) a asimilace ( přizpůsobit si prostředí svým potřebám)

Rozčlenil etapy vývoje intelektu:

1) senzomotorické období

-do 2 let věku – myšlenkové operace jsou úzce vázány na činnost, od dílčích vjemů jde k vytvoření pojetí trvalého předmětu

2) symbolického, předpojmového myšlení (předoperační)

-do 4 let – začíná s nástupem řeči, objevuje symbolické znaky pro předměty, slov užívá jako předpojmů, činnost se skutečnou věcí může přejít v činnost konanou jen v představě – (něco dělá „jako“ - krmí panenku)

3) názorného myšlení

-do 7-8 let – myšlení vázáno ve svých úsudcích na názor, proto je

zpravidla chybné  (myslí si že tměna tvaru vede kde změně množství )

4) konkrétně-logických operací

-do 11-12 let – logické usuzování se týká jen konkrétních věcí, co si lze názorně představit

5) formálních (abstraktních) operací1

-od 11-12 let – vytváří si již skutečnou logiku  na abstraktní úrovni

 

Vztah mezi myšlením a řečí

a) řeč – vnitřní představa slov, která je doprovázena pohyby mluvidel (specificky lidská vlastnost sloužící čl. ke sdělování a je nástrojem myšlení); verbální (psaná, mluvená) X neverbální (gesta, mimika, posunky); vnitřní X vnější

b) myšlení – samostatná psych. aktivita – vnitřní řeči používá k formulacím a vnější řeč k vyjádření těchto formulací

 

V mysli operujeme s obrazy nebo pojmy, či kombinujeme tyto dvě operace. Používáme i abstrakce, zobecňování, srovnávání, třídění, analýzy a syntézy. Operacemi objevujeme vztahy (časověprostorové, prvky nějaké struktury, až po vztahy mezi abstraktními pojmy). Přes konkrétní myšlení se dopracujeme k abstraktnímu.

 

Chápání:

- objasnění toho, co je nám neznámo, přes to, co je nám už známo

- od známého k neznámému; od konkrétního k abstraktnímu (takto by se mělo postupovat)

 

 

10) Pozornost (prosexie)

 

Definice a charakteristika

-je to psychický stav člověka, který se projevuje zaměřeností a soustředěností vědomí

-zaměřenost se projevuje ve změně aktivity při přechodu od jedné činnosti ke druhé

- není vyčleněna jako samostatná psychická kvalita, ale fce vědomí

 

Druhy pozornosti

a) bezděčná (spontánní) - bez volního úsilí, vlivem subjektivního stavu (bolest, ..) nebo ptu. Základem je orientační reflex

b) záměrná - uplatňuje se vliv vůle na ostatní vl., zmírňuje roztěkanost, záměrně pozorujeme, přemýšlíme, nasloucháme,...

 

Podmínky pozornosti

1. subjektivní

 -celkový tělesný stav

-optimální stupeň vzrušivosti korových buněk, jde do jisté míry o to, čelit odpadu korových biněk

-duševní stavy a nálady

-zájem, zaměřenost na něco, co nás zajímá

2. objektivní

-délka, síla a velikost podnětu

-trvání a prostorový rozsah

-změna a neočekávanost

-řídkost

 

Vlastnosti pozornosti

a) kapacita – schopnost v určitém okamžiku obsáhnout určité množství předmětů a jevů

 

b) rozsah – dovoluje nám v daném okamžiku zahrnovat poměrně nepatrné množství vjemů, pokud je chceme sledovat

- počet podnětů, kterým jsme schopni věnovat pozornost současně; záleží na tom, jaká pozornost převažuje

- průměrně postřehneme asi 8 ptů najednou (záleží spíše na organizaci ptů, než na počtu jednotek)

- úžina vědomí - na kolik pojmů najednou se můžeme soustředit

 

c) selektivita – schopnost vybrat z množství podnětů ty, na které se chceme zaměřit

* dělení pozornosti – hraju na klavír a čtu noty – najednou)

 * štěpení pozornosti – činnost dělíme na různé celky (učíme se hrát na klavír – každá ruka zvlášť)

 

d) tenacita – výdržnost – schopnost zaměřit se na dlouhou dobu na 1 objekt

e) koncentrace – schopnost soustředit se na určitý předmět, jev, při současném opomíjení všeho ostatního (v místnosti s TV, rádiem, rozhovory se koncentruji jen na rádio)

f) vigilita – bdělost – schopnost přesunovat pozornost z jednoho jevu na druhý; účelná změna pozornosti

g) labilita – neúčelný přesun pozornosti z jednoho podnětu na druhý

h) iritabilita (podnětový prah) – podnět musí překročit prahovou intenzitu, aby se dostal do středu pozornosti

i) distribuce – schopnost rozdělit pozornost na sledování několika podnětů

j) oscilace – má ochranný význam – kolísání intenzity pozornosti – nemůžeme mít stále vysokou intenzitu (vyčerpání)

k) stabilita – schopnost sledovat objekt

 

=>lidé s širokou pozorností X lidé s úzkou pozorností

 

Intenzita soustředění - nastává, když se pozornost týká pouze jednoho ptu = hluboké ponoření do obsahu

Ohnisko pozornosti - část, na kterou dokážeme soustředit intenzivní pozornost, ostatní je p o z a d í.

-soustředění se mění podle rušivých vlivů (čím větší intenzita soustředění, tím větší musí být rušivý vliv)

-intenzita soustředění se dá naučit

-neočekávané zvuky rozptylují víc, než soustavný hluk

-podněty, které mají smysl rozptylují víc, než bezesmyslové

 

časové vlastnosti

a) okamžité - zvedni pt., který mi spadl na zem

b) trvalé - poslouchání přednášky

-člověk se dokáže soustředit 3/4 hodiny (opravdu ostrá pozornost 20 min)

*) navození pozornosti - moment, kdy nejsme ničím zaujati až do navození pozornosti

*) kolísání pozornosti (oscilace) - týká se rozsahu, intenzity, pozornost kolísá každé 2 sekundy (malé výkyvy), měří se tak, že necháme působit stálý objekt, který se střídavě vnímá a nevnímá

*)stálost pozornosti - když se činnost poznávání ptu trvale týká stejného ptu, souvisí i s myšlením+

 

Rozdělení pozornosti

- aktivní (úmyslná, volená) – zaměřím pozornost na objekt bez zaměření na jiné objekty

- pasivní (bezděčná, mimovolní, spontánní) – bez aktivního zapojení vůle

- mezi nimi je řada přechodných stavů

nebo:

- extravertovaná – pozornost obrácená k zevnímu světu

- introvertovaná – zaměřená k nám samým

- protivolní – zaměření pozornosti proti naší vůli

 

11) Představy

 

 

12) City – emoce

 

Definice a charakteristika

- neurofyziologické procesy, které jsou vázány na emociogenní situace, vyvolávající psychické napětí

- je to subjektivní vztah k ptům a jevům objektivní reality a k sobě samému (něco, co vychází ze srdce)

Mají dvě polarity:

a) kladnou + (libost)

b) zápornou - (nelibost)

- v každém okamžiku máme nějakou emoci

- rychlost, trvání a převažující jednání určuje vrozený temperament (mají kulturně podmíněnou stránku)

- změny v emocích způsobují změny krevního oběhu

 

Výrazová stránka emocí:


a) mimika

c) pantomimika

d) temperament

e) hlasový výraz


f) fyziognomie – po 30 se nám projeví život – vrásky,…

g) vegetativní projevy – pocení, změny dýchání, blednutí, tep, třes

 

afektivita - pohotovost k emočním reakcím

emotivita - obvyklé emoční nastavení

emocionalita – aktuální citový doprovod a součást prožívání

emotivismus – citová součást prožívání, jednání, myšlení a vztahů

 

Funkce a vlastnosti emocí

1) připravenost organismu k reakci na aktuální situaci

2) mají úzký vztah k motivaci

3) podílejí se na regulaci jednání a chování (např. k čemu se přiblížit x oddálit)

4) vyznačují se polaritou (libost x nelibost, krása x ošklivost)

 

Char. rysy

a) subjektivnost – odráží subjektivní vztah člověka k předmětům, lidem, k sobě

b) polarita – emoce vyjadřují 2 póly (příjemné/nepříjemné; kladné/záporné,…)

c) aktuálnost – vztah k dění, které právě probíhá – aktuální p. činnost, neumíme se emočně vracet k nějakému prožitku

d) dynamičnost – e. se ve svém průběhu mění, jak po stránce kvalitativní (obsah emoce), tak kvantitativní (lehce cítíme obsah, až intenzivně)

e) asociace – vzájemné působení e. – vzájemně se ovlivňují, mají svou kvalitu; někdy dojde ke spojení ≠ součet, ale uplatní se nejintenzivnější

f) radiace – 1 e. je dominantní, ostatní podřízené, mají druhořadý význam, ale doplňují tu 1

g) přenos – z jednoho jevu na druhý, na několik, či všechny jevy v našem vědomí, určitá emoce i po změně podnětů přetrvává

 

Rozdělení emocí

1) nižší:

-jednoduché emoce, mají kratší trvání a jsou citově vázány na určitou situaci, spojeny s uspok. potřeb (radost, smutek…)

Patří sem:

a) afekty - silná bouřlivá emoční reakce, má krátké trvání, jsou situačně podmíněné

- doprovázeny somatickými projevy (mimické, pantomimické, vegetativní – potíme se, červenáme,…) - zlost, zděšení, strach

- sám o sobě neznamená chorobný stav, ale bývá tendence k neuváženému jednání

* patický afekt – neovládneme jednání, vměstnání afektů

* nevybitý afekt – hromadění afektů – následek úzkost, nepatrná příčina může vyvolat neadekvátní reakci

 

b) nálady - mají dlouhodobější trvání, jsou vyvolány vně podněty

- trvalejší pohotovost k emoční reakci v určitém směru ( menší intenzita, ale delší trvání)

- dává všem emočním reakcím určité zabarvení (shodné emoce přibarví, opačné potlačí) – dobrá nálada – intenzivněji prožíváme positivní věcí

- proměnlivé, mají vliv i: - fyzikální činitelé –počasí, denní rytmus, roční období,…

 - chemické – kofein, alkohol, léky, potrava,…

 - psychologické – příjemné/nepříjemné zážitky, somatické (tělesné) vlivy –

 onemocnění, bolest,

 

c) vášně - intenzivní a dlouhodobé emoční stavy spojené s prožíváním dominantních hodnot člověka

 

2) vyšší:

-dlouhodobé a stálé prožívání vztahů k ptům specificky lidských potřeb (hodnot), kterým člověk připisuje zvláštní význam

Dělí se na:

1) Sociální city – jsou spojeny s mezilidskými vztahy – (láska, nenávist, úcta, sympatie)

2) Intelektuální city – souvisí s poznáváním, myšlení (zvídavost, radost z poznání)

3) Estetické - vycházejí z estetických vlivů (obraz, báseň, přírodní jev) doprovází vnímání něčeho krásného

4) Etické city – doprovází společenský život, činnost, závisí na normách společnosti, na mravních postojích člověka (cit pro spravedlnost, čest, křivdu, k vlastní, pro povinnost,…)

 

Hlediska rozdělení emocí

1) Polarity – libá/nelibá, kladná/záporná, stenické/astenické (pasivní – snížení energie člověka, demobilizující

- záleží na vnitřní rovnováze organismu

 

2) Kvality

 a) Nižší (tělesné, elementární) – základní potřeby člověka, vázány na bolest, nějaký nedostatek, vitální pocity doprovázející pudové projevy

- individuální egoistické emoce – vyjadřují prožitek vlastního jednání člověka (radost, žal, hněv, pýcha, lítost, strach,…)

- vyjadřují takové zážitky, které jsou vázány na biologické, fyziologické a osobní potřeby člověka

 b) Vyšší - city – obsahují hodnotící moment, jsou vázány na složitější činnost člověka, činnost se vztahem ke společ. prostředí – vázány na výchovu

 

13) Volní jednání

 

Definice a charakteristika

-je to složitá psychická činnost

-vědomě a úmyslně se sleduje určitý cíl a jeho dosažení

 

Rozdělení

1) zdroje volního jednání = VŮLE:

a) vrozené pudy a instinkty

b) získané snahové prvky (potřeby a zájmy)

-na potřeby jsou vázány návyky

Zájmy:

-trvalé

-přechodné

-motiv (pohnutka) - impuls spouštějící motivační proces, vzdaluje se od pudového

 

2) struktura volního aktu = VŮLE:

Etapy volního aktu:

a) chtění - síla chtění je různá, můžeme rozlišovat:

* úmysl - je chtění s malou sílou

* přání - má malou sílu a cíl má zdání nedosažitelnosti

* touha - má vyjádřenou sílu a cíl není přesně ohraničen

 

b) rozhodování - motivační proces

-je třeba dost motivů

-probíhá selekce (výběr) mezi motivy

-postupně si ujasňuje cíl a volí prostředky

-je těžší než chtění

 

c) volní rozhodnutí - má stanovený cíl a uvědomuje si cesty k jeho dosažení

VŮLE = schopnost rozhodnutí se pro určitý cíl a současně uvědomění si cesty k jeho dosažení, vyžaduje vrozené znaky vůle (síla x slabost) a získané se od nich odvíjí

 

3) realizace volního aktu = VOLNÍ JEDNÁNÍ (psychomotorika):

-dochází k jednání člověka, které zaměřuje na realizaci rozhodnutí

Realizace:

-reflexivní, instinktivní, pudové = akty nižší = neúmyslné

-chtěné, návykové = vyšší akty = úmyslné, může dojít k automatizaci

 

V průběhu volního jednání musíme překonávat překážky a to může vést k FRUSTRACI. Je v úzkém vztahu s jinými psychickými procesy.