Sociální psychologie
Sociální psychologie
- speciální psychologická disciplína; navazuje na obecné disciplíny, promítá se v oblasti aplikované psychologie
Historie
- kromě obecných pojmů používá i momenty společenské – chápána jako společenská psychologie (někdy kolektivní psych.)- vyhranila se z diferenciální psychologie
- jak byl chápán jednotlivec a jeho postavení…už od Platóna
Plato – zaměřen sociocentricky
- spisy Politiky, Ústava, Zákony – říká jak je společnost brána
Aristoteles – východisko sociálních jevů jednotlivec – přetrvalo do středověku
T. Akvinský – čl. přirozeně společenský, o každém člověku lze usuzovat jako o jednotlivci nebo údu společnosti
17stol.vývoj s vývojem státu; sociálně-filozofický zájem
18stol. návrat k antickým otázkám – soc.determinace individua
Ad.Smith – snaha o uspokojování vlastních zájmů (vztah státu k jednotlivci, propojení individua a společnosti)
- čl. vynakládá snahu po nějakém užitku – ovlivňuje společnost
- založena rodová „genetická“ psychologie, srovnávání dějin národů
Česká SP – první Lindner (první užil názvu SP) 1871
Gustav Adolf Lindner
– český pedagog a psycholog
- sebereflexe zabýval se sebereflexí a rozpracovává největší stupeň společenského vědomí - MY
- první české sociálně-psych. pojednání „Myšlenky k psychologii společnosti jako základ sociální vědění“
- rozpracoval herbartismus
- psychologie národů – Lipský, Wielhelm Wundt (10 svazků – O duši národa, O srovnání psychologie národů) – rozvoj sociální statistiky (morální st)
19/20. století
- vymezení sociální determinace chování
- definování pojmů: zvyk, dav, determinace
Davová psychologie – Lebon – charakterizuje mentalitu davu, jak se mění rozumová schopnost davu, jak se ubírají emoce, co se děje s afekty… „100 odvážných mužů utvoří odvážnou skupinu, ale 100 normálních utvoří průměrnou skupinu“
Olport – 50 definic osobnosti, rozpracovává dál, sociální facilitace – jev, kdy se ve společnosti usnadní momenty, které by byly individuálně obtížné
Nákonečný, Slaměník, Musil
1. učebnice SP 1908 – W. Mc Dougal – Úvod do sociální psychologie
- vytvoření systému oboru, vysvětloval chování, čelil jednoznačnému pohledu na chování (behaviorismus)
(2 kniha 4dv. Ross)
Dnes – SP zaměřená na skupiny lidí (skupinová psychologie)
- jako věda byla vyvolána potřebou (nemůžeme čl. vyčleňovat ze společnosti)
- měla by nám pomoci pochopit naše místo ve společnosti Já / společnost (vzájedmně determinující a ovlivňující (ale i otázky moci, ideologie…)
Předmět SP
- věda o sociální interakci
- vědecké studie – zkušenosti /chování individua ve vztahu k sociálně stimulujícím situacím (SSS)
- SSS tvořeny: lidmi (indiv /skupiny), sociokulturním uspořádáním „seting“
Dvě skupiny
A)
1) Jiní lidé – stimuly
2) Skupina – stimul. situace
a) intraskupinové vztahy – uvnitř skupin
b) interskupinové vztahy – mezi skupinami
3) Kolektivní interakční situace
B) Kulturní produkty
1) Materiální kultura – produkty lidské interakce a práce mohou být ohmatány, manipulovány (Nákonečný)
2) Nemateriální kultura – produkt lidské interakce – řečové systémy, rodina, příbuzenství, náboženské organizace, pojetí čl. a vesmíru, druhy umění
- centrální oblast – systém hodnot a norem
Vztah k jiným oborům
- nejužší vztah k obecné, osobnosti i sociologii (vzájemné „interperence“, propojující, není přesná hranice)
- SP se nezabývá jen formami soc. života, ale prožíváním a chováním ve společnosti, socializace, začlenění, role, pozice, status
- navazuje v rámci socializace k výv.PS
- vztah k etnografii, kulturní antropologii, etyologii
- soc. komunikace, normy, kontrola, percepce
SP směry
1) Psychologicko-sociologický – razí behaviorismus, genetická škola
2) Sociálně-psychologický – freudistická psych.sociologie – teorie frustrace, psychologie rasismu
3) Mikrosociologický směr SP – sociometrie, měření vztahů v malých skupinkách
4) Experimentální ps-soc.směr – experimentuje s jevy ve vztazích lidí a ve společnosti (průmyslová SP, studium mezilidských stavů)
Aplikovaná SP – podle oblastní a forem soc. života - politika, veřejná a zdravotní správa, církev, masmédia, volný čas, reklama
Přispívá do oblastí
1) Pochopení psychologických procesů a fcí jedince (cítění, myšlení, chtění), které jsou podmíněny jeho sociálním začleněním
2) Pochopení soc. jevů s možným problémovým prvkem (vztahy jedn. a jeho prostředí, napětí mezi soc. vrstvami, skupinové vztahy, veřejné mínění, rasismus)
3) Řešení (usměrňování, řízení) soc. situací prostřednictvím působení na změnu postojů jedn. se záměrem zlepšit, zoptimalizovat systém soc. vztahů a dosahovat soc. cíl.ů s menší obtížností
Základní termíny
Jedinec X prostředí
Interakční chování (sociální)
- vzorce (rysy) soc. chování; dimenze interpersonálního chování – bipolární pojmy
1) Závislost – dominance; hostilita (sounáležitost) – afiliace (nepřátelství)
2) Základní dimenze – orientace a reaktivity
*) typ chování:
a) čl. se orientuje na akci, úkol, cíl
b) čl. se orientuje na vztahy, osobu
*) orientace čl. na problém (úkol):
a) čl. dominantní – soutěž…
b) čl. závislý, analytický – promýšlí, jedná s rozmyslem
*) orientovaný na vztahy:
a) dominantní – směr k osobám (preferuje sebe, vzrušený)
b) závislý – komunikace, snaží se navázat kontakty
časté – aktivita, pasivita – rozměrové chování
Vyspělé soc. chování = integrita
- harmonie chování – soulad projevů
- konzistence chování – v různých oblastech života se naše způsoby chování shodují – určitý způsob chování v oblasti života
Poruchy organizace chování
1) disharmonie (nevyrovnanost)
2) neucelenost, kolísavost, nejednotnost chování
3) jednotvárnost, stereotypnost, neporušenost chování
- naše chování vybočí z integrity – nesrozumitelnost pro ostatní lidi (kromě3, - , ale nevíme co se v něm děje)
Postoje
- utvářejí se vedle rolí
- dovednost, schopnosti, návyky
- chování čl. v průběhu vývoje – chování se nechá předvídat – co se naučíme během života – výběrovost – připravenost chovat se určitým způsobem – chování se strukturuje – struktury jednání = postoje čl.
- výsledek předchozí zkušenosti (vzniká interakcí)
- osobnost se v nich projevuje jako celek
Projev: a) aktuálně (zjevně – v konkrétní činnosti) X latentně (neprojeví se nebo až po vybídnutí – vyprovokování)
Získané postoje – ve výchovných interakcích, ve spontánním živelném učení
Postoj je vyjádřen, když se čl. chování k objektům:
1) diferencovaně
2) stabilně – opakovaně se čl. chová
- nic než názor, mínění – připravenost se tak chovat
Postoj – tendence ke konzistentnímu chování
- v řadě věcí (k určitým situacím) nemáme postoj (nevyjadřujeme se, je nám to jedno…)
- projev v subjektivní interpretace poznávané skutečnosti
- projev v prožívání, chování
- zahrnuje všechny stránky duš. činnosti
- hodnotící vztah k jevům života
- znamená připravenost chovat se určitým způsobem – možnost předvídat chování čl.
Základní znaky postojů:
1) Postoj je strukturovaný – tvořen 3 složkami:
a) složka kognitivní – na základě poznání
b) emotivní – citová
c) volní – konativní
- tvoří celek – jeden systém –různý poměr – závislost na osobnosti
2) Postoj je dynamický - projev v:
a) proměnlivost poměru jednotlivých složek postoje – zda jsou v harmonii (konzistence postoje – všechny složky – jsou v harmonii, stejný poměr, síla), disharmonii, dominantní
b) stabilita, labilita postoje (konzistentní – stabilní; rigidita postoje (extrém v rámci stability) – neměnnost
c) intenzita postoje – síla, zaujatost, jak chci postoj realizovat, vysvětlit
d) hloubka – míra jakou jsou postojem ovlivněny složky osobnosti; některé postoje ovlivňují i jiné složky osobnosti = vš podrobíme postoji
e) polarita postoje – lze vyjádřit na škále mezi dvěma póly; umístění postoje na škále – 0 +
3) Intencionální - vždy k nějakému objektu
4) Hodnotící – odráží kvalitu subjektu vzhledem k systému hodnot
5) Postoj je vlastností osobnosti – celková zaměřenost osobnosti
6) Postoj je získaný – výsledek soc. chování
ambivalentní – zvláštní případ postoje – nelze vyjádřit +/-; situace ke které se postoj vztahuje – zároveň přitažlivý i odpuzující (např. postoj k rodičům)
7) Anticipace postoje – hodnocení předpokládaného efektu
- nemusí dojít k situaci, ve které jsme získaly postoj – připomenutí v jiné situaci
- zprostředkovaná zkušenost - odvození
8) Interkonektivní (často) – mám ráda to, co má rád čl., kterého mám ráda
- postoj k objektu se odvíjí od vztahu, který má jedinec ke kterému má jedinec vytvořený postoj
9) Motivační charakteristika osobnosti – regulátor soc. chování
Zdroje postojů (tvorby):
a) specifická zkušenost – několik interakcí s čl. – kladné – kladný postoj k čl. + ke skupině lidí (stejný postoj ke skupině, kterou reprezentuje tento čl.)
b) sociální komunikace – názory různých lidí, které si přebereme (v komunikaci; přijmeme názory čl. ke kterému máme důvěru) – není naše zkušenost
c) modely – ovlivnění nápodobou a identifikací (vidíme určitý postoj a nějakého čl. a my ho přebereme)
- prezentace převzatého postoje (okoukané)
d) institucionální a skupinové faktory – na naše postoje působí názory, normy určité instituce (skupiny)
- referenční skupina (přebíráme postoje této skupiny)
Klasifikace postojů (složité)
a) afektivní asociace – dominuje emociální složka (estetické postoje – líbí X nelíbí)
b) intelektualizované postoje – racionální složka
c) postoje orientované na chování – konativní složka – předsudky, stereotypy
- chování není racionálně reflektované (proč?); chovám se tak, jak to vidím u rodičů, aniž toto chování dokážu vysvětlit
- složky stejně zastoupené – vyvážené postoje
- složky stejně zastoupené + maximálně rozvinuté – postoje na obranu ega
Uvědomované X neuvědomované – v kořenech postoje (motivy postoje)
Zdůvodněné X nezdůvodněné
Z hlediska vztahu jedince a společnosti
a) angažovaný postoj – pozitivní
b) konformní postoj – vnější souhlas
c) indiferentní postoj – neutrální vztah (lhostejný, netečný)
d) nesouhlasný postoj
e) aktivní odpor – víc než d)
Proces socializace
- výchovné hledisko, sociologické hledisko
Přístupy
1) Proces, který dětem umožňuje, aby se staly funkčně zdatnými dospělými členy společnosti tím, že se dítě učí normám společnosti, které se od něj očekávají
2) Definice J. Janouška – Souhrn procesů vzájemné interakce mezi společností a jedincem, v nichž spol. působí na jedince tak,a by v sobě svým učením vytvořil vnitřní psych. předpoklady nezbytné k participaci na spol. jako čl. společensko i relativně samotná osoba schopná řídit své jednání a odpovídat za ně.
3) Nákonečný – přeměna biologického jedince v kulturní bytost
Čl. je v integračním procesu po celý život – má si něco osvojit (soustavy hodnot soc. norem, všech faktorů soc. celků, ke kterým čl. přísluší – podle základního referenčního systému – např. národ)
Socializace – proces učení se sociálním rolím – získání základní orientace v soc. celku – možnost soc. soužití s ostatními jedinci celku
- formování osobnosti (sociální) – soc. ontogeneze jedince – učíme se adaptačním procesům v rámci našeho soc. prostředí
Smyslem humanizace čl. – nejen v řazení čl. do sociálních vztahů a souvislostí, ale také vypracování lidské podstaty utvoření lidské individuality jako součástí lidské společnosti
- humanizace – širší než socializace (obsahuje individualitu)
- osobnost se individualizuje a zároveň integruje
- jiní lidé nám tvoří podmínky pro naši individualitu
Adaptace – schopnost přizpůsobit se soc. prostředí
- zahrnuje 2 navzájem se ovlivňující děje:
a) akomodace – děje na přizpůsobení se prostředí
b) asimilace – my se snažíme některé z prvků prostředí přizpůsobit sobě
c) adjustace - přizpůsobení se soc. prostředí
- adjustovanost – osobní vpravenost – vymezení jako míra vnitřní harmonie v nás, v takových složkách jako možnost kontrolovat svoje chování, prožívání, postoje (náhled)
- nespokojenost není závislá na vpravenosti
- jestliže funguje – náš život je smysluplný - vztah proč a jak – PROČ žiji (co chci dosáhnout, jaké mám cíle, hodnoty…) – odvodí se JAK
d) desirabilita (sociální) – pohotovost, připravenost chovat se tak, jak si přeje spol. (soc. schvalovaným způsobem)
- zintensivněná potřeba – ochota chovat se tak, aby nás lidé schvalovali – možnost patologických rozměrů – zapomeneme na sebe – ve smyslu překročíme svou hranici – díváme se očima jiných – nutnost napravit
- přizpůsobování prostředí nebo nás – může být nevyváženost – maladaptace
e) maladaptace - neadekvátní způsob přizpůsobování se okolí – neadekvátní citové pochody, obrana
*) neadekvátní poznávání – ze strachu před skutečností – zaměření pouze na část našeho pole – nebereme v úvahu další skutečnosti pole (pohled tunelem)
*) neadekvátní volní situace – vypadne vůle – nerozhodné, bez kontroly, negativističtí
Humanizace čl. se skládá z momentů:
1) Personalizace – čl. se stává osobností, utváření JÁ, vrůstání do mezilidských vztahů, strukturalizace a integrace psychiky
2) Kulturace - čl. přijímá a rozvíjí kulturní společnost, tvoří si styl života, etická a estetická kritéria
3) Profesionalizace – čl. si získává profesní orientaci, schopnost zaujmout profesní roli (společensko-ekonomická)
4) Socializace – v užším smyslu – čl. zaujímá postavení ve struktuře společnosti – utváření MY
Socializační proces – zásadní změna čl. – individum – čl.
- přináší produkty:
A) v rámci pohledu individuálního
1) čl. si uvědomí sebe sama díky styku s lidmi, společností a kulturou na základě posuzování sebe sama – sebehodnocení (obraz sebe – sebepojetí, sebeobraz)
2) sebeprožívání v kontextu druhých lidí – sebeúcta, sebeocenění
3) vybudování představy o svých plánech – sebekoncepce, seberealizace
4) vytváření představy o svých možnostech
5) vytvoření kritérií
k posuzování sebe a okolního světa – normativy, hodnoty a svědomí
B) společenské hledisko
1) hodnocení a posuzování objektu okolního světa – tendence chovat se relativně stálým způsobem - postoje
2) chování přiměřené podmínkám, které jsou dány - role
3) Čl. si svoje individuální dispozice (vlastnosti) objeví, zúročí – vytváří si sociální dovednosti
4) Z vnějšího soc. světa + proměňování přijatého – individuální soc. rysy – nejdříve zvnitřnění interiolizace – exteriolizace (jdeme ven) – projev vlastní svébytnosti
5) Soc. motivy – pobídky;
- ne vždy to tak jde za sebou, složky celku – ve vzájemných vztazích
SEbepojetí
- charakteristika sebe sama - vznik – v důsledku sebeposouzení (blízké – sebeobrana)
- kognitivní generalizace vlastní osoby - poznávané
- relativně ucelená představa o sobě samém (nekryje se se sebehodnocením)
- nemusí (neodráží) skutečnost jaký čl. je, ale představu jakou má čl. o sobě (co si myslím o sobě)
- čl. má tendenci chovat se podle našeho sebepojetí
- co nejvíce konzistentní se skutečností – věrní sami sobě (špatně se mění), závisí na sebepoznání, dobré - pozitivní
- vytváření ideálního JÁ – platonické, povinnost, na základě pozitivních rysů – negativní přestáváme vidět, může být popření – odcizená osobnost – různá rizika – chybí úsilí o seberealizaci – odmítání negativních rysů – odmítání akceptovat důsledky našeho jednání
- závislá na vnějších znacích – konvenční hodnoty
- své jednání interpretuje jiným způsobem než je reálná interpretace – chybí stabilita – očekává odmítání od lidí – důsledky, když dojde k problémům našeho nazírání na sebe sama
Náročné životní situace
Náročnost – subjektivní (záležitost) stránka vztahu čl. k okolí
- to na co nemáme dostatek sil, vnitřní předpoklady
- nelze vytěsnit vnější okolnosti
- subjektivita se neprojevuje ve smyslu působení na každého jinak
a) situace náhlého ohrožení – jedince, rodiny
b) situace bezvýchodnosti (situace není v našich rukou)
c) situace sociální izolace
Náročná situace
a) nečitelná pro jedince – není možnost se vyznat – chybí náhled
b) neřešitelná situace – aktuálně – čl. vnímá, ale nenachází možnost řešení, nemá koncepci
c) nezvládnutelnost – může mít čl. náhled, ví za jakých okolností se dá řešit, nemá však prostředky k řešení
d) ohrožující situace – změna situace – aktuálně nebo následně může vytvořit ohrožení (nás, našich hodnot)
Problémové situace – dvě stránky
a) subjektivní – jak to vidí jedinec, který situaci prožívá
b) objektivní – reálná stránka situace
- existuje když ji někdo řeší i neřeší
Problém – rozporná skutečnost na řešiteli relativně nezávislá
- objektivní problémová situace – ještě netvoří problém – vzájemně prožívaný vztah
Nutno rozlišovat:
1) Stav skutečnosti – jakou vyžaduje stav změnu
2) Představa o problému nebo problémové situaci – co si o problému čl. myslí
3) Stav čl., který si začíná uvědomovat potřebu zasáhnout do problému (situace) – vstoupit do situace, angažovat se
Řešení situace (problému):
a) podmínky řešení
b) prostředky řešení
c) postupy
d) kritéria postupu řešení
- pseudoproblém – postavení čl. v situaci, je prožíváno, ale není objektivní – rozpornost
Etapy (diagnóza situace)
Frustrace – situace X prožitek
a) situace – mezi nás a cíl vstupuje překážka – vnitřní prožitek – specifika (objektivní – chvátám – jede autobus)
*) čl., který je k něčemu motivovaný
*) cíl
*) překážka
+ reakce čl. vztahující se k této situaci
b) prožitek – vyhodnocení situace, subjektivní, vývoj reakce na situaci
- závisí na subj. interpretaci situace – ukazují se naše vlastnosti, kognitivní zpracování, návyky, postoje, motivy – odvíjí se
- čl. má vnitřní dispozice k tomu, aby prožíval frustraci
Frustrační tolerance – kolik snese frustrace – hranice – přiměřenost situace
Frustrace – odraz ve výkonech, časté úrazy, zapomínání, roztržitost-útlum (střídání), nechová se dítě plynule
- když nemůžeme - vypnem
- tendence k stereotypnímu řešení, emotivní odpor
Požadavky na přiměřenost
- facilitující klima (podporující – třída) skupiny
- vedení klidné, vyrovnané
- čitelné požadavky
- zklidnění – nemusí se ubírat na náročnosti
- smysl, význam požadavků (400 dřepů – trénink x trest)
Reakce na flustrační situaci – co se s čl. může dít (ego obranné mechanismy)
Úkoly a cíle EM
-udržovat vni rovnováhu, ta může být otřesena frustrací, negativním zážitkem (EM = teorie z psychoanalýzy)
-chrání sebeúctu, brání člověka proti úzkosti
Podoby EM
a) represe = potlačení
b) únik - ve formě fantazie, popření, ve formě regresů = dostaneme se do vývojově nižších tříd
c) zakrývání zdrojů úzkosti
Druhy EM
1) agrese
-mezi naším cílem a námi se objevila překážka a my se snažíme zdroj frustrace zničit agresivitou (pomluvy,...)
2) fixace
-lpění na určitém způsobu chování, i když se opakovaně prokáže, že je nežádoucí
-př. když si 3x za sebou vezmu alkoholika a vždy si myslím, že ho z toho dostanu
3) identifikace
- člověk zvyšuje pocit své hodnoty, že napodobuje chování jiné osoby, má jistou prestiž a zvnitřní to a tím se podílí na úspěchu
- sdílíme zátěž společně – rozšíření sebe, i když jde o fiktivní ztotožnění
4) kompenzace
- člověk se cítí v něčem nedostatečně, vytyčí si určitý cíl
=vyrovnává to, co neumí tím, že v něčem jiném je hodně dobrý – vyniká
5) popření
-jednoduchý EM, řekneme, že se to ve skutečnosti vůbec nestalo
- tendence k odmítnutí nezvládnutelné situace a odmítání nespokojení – snaha zapomenout
- vytváření komplexu – propojení s reálným životem – propojení není zřetelné, je mimovolní
6) projekce
-člověk se chrání před vlastními nežádoucími vlastnostmi, že je připisuje jiným (nemám ráda tatínka, tak řeknu, že on mě nemá rád) - tendence připisovat vlastní nedostatky všem lidem (promítá vlastní neúspěchy do vlastností ostatních lidí) – nic se nás netýká, pozitivní projekce
7) přemístění
-člověk přenáší nepříjemnou emoci na jiného člověka nebo věc, která nemá k vlastní příčině vztah
-člověku se nedaří v práci a pak doma v rodině je agresivní
8) racionalizace
-člověk má nežádoucí způsoby chování, pocity, snahy a potřebuje si je vysvětlit tak, aby měly racionální význam
-př. neudělám zkoušku,tak si to vysvětlím tím, že mi nebylo dobře nebo že měl zkoušející špatnou náladu
- využití (zneužití) rozumu, abychom odstranili zážitek konfliktu (nemůžeme změnit situaci, změníme náš náhled – využití rozumu)
9) regrese
- člověk upadá do vývojově mladší třídy chování
- př. tříletému bráchovi se narodí brácha, který se počůrává, tak se taky začne počůrávat
*) transregrese – útěk dopředu – někdy se projevuje jako předčasná zralost (ne fyzická) - nesouměrné
10) represe
- potlačení - vlastnosti, které nejsou přijatelné, jsou vytlačeny z vědomí, aby se zabránilo úzkosti a pocitu viny
11) rezignace
-apatie (ztráta úsilí a motivace) -kontakt s okolím přeruším
-př. dítě vyvine největší snahu a není pochválen poprvé, ani podruhé, tak rezignuje
12) sebeobviňování
-autoakuzace -agresi zaměříme na sebe samu, potrestáme se a tím se vyrovnáme s pocity viny
*) somatizace – psychogenní orgánové poškozování (psychické napětí převádíme do orgánů – nevědomě)
13) útěk
-stažení se ze situace, ve které člověk zažil ponížení
14) útěk do fantazie
- uchýlíme se k dennímu snění (ne dětské fantazie)
- denní snění, aby se uniklo od reality, zbavit se od něčeho
15) substituční chování
- flustrovaná potřeba – nepřímo uspokojena (jinou činností) – může být zcela odlišná od původní potřeby – asociální povaha
16) záminková reakce
-člověk má sklony, které nechce akceptovat
-určité postoje potlačí
-př. má sexuální sklony, které jsou pro něj nepřijatelné, tak se stane moralistou
17) vytváření reakcí
- jde o tvorbu určité masky, projevů, která má schovat negativní prožitek před ostatními lidmi
- neúspěch chápán jako ztráta sociální prestiže – zastírání pocitů neúspěchu (ironizování)
- obrana před reakcí druhých lidí na náš neúspěch
- děti do 10 let ironii nerozumí (pouze konkrétní myšlení)
18) manipulování
- dosahujeme svého cíle neadekvátně – manipulace s někým, aby za nás něco udělal – vzal na sebe náš neúspěch
Stres
- stresující situace – blízké frustračním prožitkům
- u stresu – převládá pocit tíže
Stresory- vstupují různé faktory (vni/vně), které vyvolávají tlak – okolnosti, které vyvolávají tlak
- stresové – podmínky, které překročily schopnost jedince adaptovat se na ně
Hloubka stresu – tlak okolností je pociťován, není hranice – hypostus
a) hyperstres - nadlimitní zátěž
b) eustres – stres působící kladně, pozitivně (situace, na které se těšíme, ale dostáváme se do stresu – svatba)
c) dystres – obráceně – ohrožení (negativní)
Stresové situace
1) nadměrné stížené podmínky činnosti
2) časová tíseň
3) riziko
4) vnější nátlak
- nedostatek spánku; velké množství podnětů – není schopnost rozlišit – vše vnímá se stejným důrazem
Mnoho psychologického výzkumu
*) ženy – více dystresu, ale využívání eustresu
*) muži – převádění stresu do somatických projevů (mateřská role – významnější stres než profesní role)
Syndrom vyhoření
- pomáhající profese
- po škole – zaměstnání – stres (profese – součást péče, učení – závislé ještě na druhých lidech)
- špatně měřitelný efekt – střet snahy a to co je v druhých
- naplnění x nenaplnění
Proces vyhasnutí profesionálů
– několik etap:
1) nadšení – nástup s elánem
2) snížení motivace (zchladnutí) – práce je těžká, není zpětná vazba
3) zklamání z nenaplnění – pesimismus, negativní percepce – všímáme si špatného – výkon poklesne
4) apatie – činnost se nám jeví jako nudná, děláme jen to co musíme, odklon od činností, které nemusíme dělat
5) vyhasnutí – ztráta ideálů
Strategie zvládání stresu
2 roviny
a) kondiční – zahrnuje preventivní opatření, podpůrná cvičení – tělesné, duševní (vystavování menším stresům, abychom byli připraveni zvládat velký stres)
b) koncepční – vztah k sobě, k životu; filozofické, etické, psychologické pohledy na svět (našeho hodnoty)
- uspořádání vztahů a změny globálních postojů, abychom mohli stres redukovat a prožívat
Obecná rovina
1) vnitřní uspořádání - ujasnit si své cíle a svá očekávání
2) akceptace pomoci – přijímání, poskytování
3) zlepšování kondice – fyzické, zdraví…
Konkrétní stresová situace – nutné
je
1) identifikace zdroje vyvolávající stres
2) ujasnění si pocitů, které máme ve spojení se zdrojem stresu
3) návrat k sobě – zda jsme už podobnou situaci prožili a jak jsme se s ní vyrovnali – rozbor předchozích pokusů vyrovnat se se situací
4) rozlišení změnitelných a nezměnitelných situací - včetně našeho chování a postojů
5) zaměření se na změnu možného
- individuálnost nazírání na situaci jedince
Podpora – vyslechnout, péče, důvěra, ematie, ocenění (pochvala), skupina stejných lidí, podpora začleněním
Konfliktní situace
Konflikt – střetnutí dvou nebo více navzájem neslučitelných tendencí, které vyvolávají prožitek napětí a následně snaha napětí odstranit, redukovat změnou stavu nebo řešením konfliktu – vnitřní konflikt (vně vliv se konfrontuje s vni faktorem – rozpor)
Vnější konflikt – způsob chování ve skupině – chování jedince je jiné – konflikt – nižší stupeň ochoty se přiklonit k sobě
- vnitřní a vnější konflikty - kombinace
- mnohdy vnitřní konflikty nevnímáme, nevíme čeho se týkají
- nutné řešení – změna podmínek - únik
Konflikt rolí
- nastává, když čl. zastává určitou pozici – okolnostmi je přinucen skloubit vzájemně se odporující nebo neslučitelné role
- určitá role – vnitřně neslučitelné požadavky; čl. je členem více skupin, chce zvládat role v těchto skupinách (kontradiktorní – protikladné skupiny)
- neslučitelnost rolí – učitel a milenec; psycholog a učitel
a) Konflikt záměny rolí
- přebírání některých prvků určité role do role jiné (psycholog rodič – testuje svoje děti)
- role komplementární – učitel-žák; rodič-dítě
- záměna rolí – čl. přešel už do jiné role, ale je považován stále za předešlou roli (dítě dospěje a stane se z něj dospělý čl. – rodič je ale stále považován za dítě)
b) Konflikt pojetí rolí - problémy ve vzájemném vztahu vlastní roli a roli partnera (halo efekt)
c) Konflikt pojetí a výkonu
role
- rozpor mezi osobním pojetím role a jejím reálným výkonem
(učitel má určité pojetí své profesní role a přitom osobnostně je někdo, kdo vůbec neodpovídá té roli ani pudově – např. nemá rád děti – i když i sám myslí, že je má rád)
d) Konflikt očekávání vztahující s k jedné roli
- uvnitř jedné role se dostávají do rozporu dílčí očekávání
(učitel – 2 skupiny – 1 chce co nejvíce informací, 2 opakování = konflikt)
e) Konflikt mezi definováním role a reálným očekáváním
- např. rodiče se obracejí na dítě jako na dospělého a zároveň od něj očekávají dětské chování
f) Konflikt pozic
- v různých systémech máme různé role (doma, v zaměstnání, v určité společnosti)
- role jednoho čl., který v různých situacích ve svém poli zastává až protichůdné pozice (generál je doma pod pantoflem)
g) Konflikt přenosu rolí
- tendence přenášet rolové chování do vztahů, které mají podobnou dimenzi
(přenášení určitého vztahu k jedné osobě na postavu jiné autority)
- sourozenecká role – konflikt přenosu (role novorozeného dítěte, benjamínka) – přenos do manželství
h) Konflikty skupin – 2 skupiny ve kterých je jedinec členem, jsou ve střetu – dvojí my uvnitř jednoho čl.
i) Konflikty norem
- střet hodnotových orientací (rodiny/společnosti – rodina jiná než okolí ve kterém žije) – reálný vztah v rozporu mezi normami
j) Konflikt formálních a neformálních norem uvnitř skupiny – např. napovídání
k) Konflikt cíl, způsob dosahování a norma
- k mezi hodnotovým systémem a hodnotovou orientací skupiny
- cíl se jeví přijatelný, ale nepřijatelná je cesta k dosažení, kterou norma vyžaduje nebo podporuje
l) Konfliktní dvojná vazba
- odezva z okolí nese dvojí nebo víceznačnou informaci
- vzniká když čl. nedokáže postoj a předpokládanou reakci odhadnout (pochvala x trest – co bude následovat)
Shrnutí
1) za náročné situace
považujeme situace problémové, frustrující, stresující a konfliktní
2) problémové situace = situace jejíž prvky jsou v takovém vztahu, že vyžadují změnu, má-li systém jako celek nadále fungovat; - člověk vnímá jako problém buď:
a) objektivní stav věcí příznačným vnitřním rozporem nebo konfliktem, který se mu jeví jako srozumitelný a poznatelný, ale nezná postup k řešení problému nebo vyřešení příčin
b) nepřehlednou nebo nejasnou situaci, které nerozumí, nemůže ji proto řešit
3) frustrační situace – znemožnění dosažení vytyčeného cíle
- odlišujeme frustraci jako situaci a jako stav
- odlišnost prožívání různých lidí v tíži situace vyjadřuje pojem frustrační tolerance – míra odolnosti vůči frustraci
4) stresující situace – součástí různé okolnosti, které svým vlivem znesnadňují aktivity nebo činnosti jedince tzv. stresory – mohou být tvořeno:
a) vnějšími okolnostmi (tlakem, nátlakem)
b) vnitřními okolnostmi (jak stres neseme)
Komunikace
Patologické aspekty v mezilidské komunikaci. Z řeckého přídavného jména: komuais – společný (setkání)
Dělení
A) VERBÁLNÍ
- specificky lidská forma (jazyk, řeč), naše vidění je determinováno jazykem, jazyk spojen s mateřským prostředím (česky myslíme, prožíváme, jednáme…)
- jak o věcech mluvíme, jak jim rozumíme – tak se chováme – jazykový obraz světa
- gramatické…přísloví
- metafory – jak žijeme – náš život se zakládá na množství metafor – činný jazyk bližší – metafory v projevech, v napětí (vzplanout hněvem, vybuchnout)
- hněv – intenzita duševního vypětí - slovní forma komunikace – poměrně mladá (filogeneze)
- počátek před 30-50 tis. roky – uvádějí to antropologové
- mladá i z hlediska ontogeneze – velmi zranitelná (strach – koktání, zrychlení, zpomalení…) – duševní hnutí, poškozen mozek – poškozen řečový projev (řeč – levá hemisféra)
B) MIMOSLOVNÍ KOMUNIKACE
- nevědomá složka psychiky (70 % komunikace – mimoslovní cestou)
- emotivní obsah (verbální komunikace – viditelné)
- verbální složku může zvýraznit neverbální složka - amplifikace
- neverbálně se mění verbální projev (ironie) – přesunutí někam jinam - modifikace
- v kontradikci k verbální odporuje)
- může nahradit substituce
Při sdělování informací vždy sdělujeme svůj postoj (projevuje se neverbální komunikace). Lze zachytit neverbální komunikaci – záleží na posluchači (pokud si verbální a neverbální složka komunikace odporuje, tak je ). Z naší strany lze vyjádřit naše sebepojetí v určité oblasti, emoční rozpoložení; z druhé strany – vztah a postoj k druhému (s kým komunikujeme).
Složky neverbální komunikace
· Pohledy
· Sled pohledů (kam koukáme,přelétání…)
· Výrazem obličeje
· Přiblížením nebo oddálením
· Gesta
· Tón hlasu (velké množství niancí)
· Doteky, postoje, pohyby
· Úprava zevnějšku (na něčem mi záleží, tak se podle toho obléknu)
· Prostředí, které nás reprezentuje
· Volba osob se kterými se stýkáme – vlastní iniciativa
· Produkty naší činnosti – lze o ní komunikovat, prostřednictvím jí komunikujeme
Paralingvistické projevy (písemně nelze zachytit) – to co sdělujeme
s vrchními tóny
- hlasitost, výška tónu, řeči, rychlost řeči, objem řeči (kolik kdo věnuje tématu slov), plynulost řeči (zrychlení, zpomalení), melodie, intonace, chyby řeči, správnost výslovnosti, věcnost hovoru, frázování řeči (zda mluvíme v jedné větě, krátké, dlouhé…), pauzy
Paralingvistika
1) hlasové dimenze akustického projevu
2) časové charakteristiky řečového projevu
3) interakční vztahy v jazykovém projevu (Freud všedního dne)
Vývoj komunikace
- začátek před narozením (od narození neustále)
- vztahování rukou, úsměv, otázky, odpovědi,
Předškolní věk – emoční komunikace (umíme odjakživa) – křičet, šeptat, otáčení se zády… vědomě se neučíme (mnohdy neumíme používat ve vhodné situaci)
Komunikace v nejužším slova
smyslu – přenos informací (komunikace)
Zásady:
- srozumitelnost – nesr. může být na obou str. – něco narušuje (10 lidí poslouchá 1 informaci – každý může slyšet něco jiného
- vysílač- vyjadřování se zkratkovitě, přeskakování důležitých informací – může být záměrné
- přijímač – co si ze setkání vezme – katativní vnímání (myšlení) – nepřiměřené pod vlivem emocí (slyší co chce slyšet…)
- komunikační vzory příznačné pro rodiny s problémy soužití – týkají se komunikace (patogenní, znejišťující situace) – mohou mít až škodlivý, nebezpečný vliv – týká se hlavně malých (i dospělých) dětí (nemohou zvládnout ironii)
Schizofrenie – chápána v důsledku špatné komunikace v rodině – rodiče nepřipustí, že dítě vyrostlo a osamostatňuje se
Dvojná vazba – např. verbálně ano, neverbálně ne (všechna sdělení přijímá jako směšná)
- chronické vystavení dítěte dvojné vazbě – následky
Kataonní reakce – dítě může vidět ohrožení, vše ignoruje
Mystifikace – stav, kdy 1 čl. zatemňuje to co 2 dělá (matka interpretuje určitou skutečnost jinak než to dítě prožívá – děláš to proto, abys mi ublížil) – nedovolíme dítěti, aby mělo vlastní pocity – dítě nemá důvěru ve vlastní pocity a vlastní vnímání
Schizofrenie - čl. má určité emoce a nechová se podle nich (dítě to vidí)
- v rodinách schizofreniků (triadický rozkol) – v rámci trojice O-M-D – souvisí pojem manželský rozkol
- drží pohromadě pouze povrchně, rodiče manipulují s dítětem, aby si udrželi svoje role, postavení – dítě ztrácí samo sebe
- změna role v oblasti – dominance submise – chci se dostat do dominantního postavení; rodiče jsou pro děti nedostupné, ale rodiče se vnucují – nenaplánují dětské citové potřeby, nevysvětluje se situace
- dítě si neosvojí řeč jako prostředek k řešení problémů
dítě se táhne do svého světa, pozná se v řeči – tvorba vlastních slov (nelogismy) – rozumí jim pouze ti, kteří je používají – triadická komunikace
Teorie celorodinné interakce – snaží se vysvětlit vznik poruchy, dívá se na celou rodinu; rodina – celek, každý svoji roli – zapadají do sebe; členové rodiny – uspokojí potřeby svoje a zároveň potřeby ostatních (potřebujme vztah, ale i samostatnost)
Patologické – vše podřízeno,a bychom byli celek – nebere se v úvahu vlastní identita – strach ze změny, obrana proti ní, permanentní stav ohrožení (skrytý), méně humoru, pseudovzájemnost; uvnitř laskavé, ale nepustí se to ven, rodinu nelze opustit, když dítě roste – ohrožení – dítě se nenechá vyrůst; nikomu není dovolen osobností vývoj, znejištění; jestliže vznikne psychóza – čl. se dostává pryč z rodiny
- uzavřenost vůči okolnímu světu
Teorie – emočně nezralý jedinec – dáno generačně (3 generace) – opakování – dítě si nemůže vlastní JÁ identifikovat – nikdo to v jeho rodině neumí
Intruze – do promluvy jednoho účastníka zasáhne někdo druhý, dříve než první dokončí promluvu
- dočasné převzetí slova, násilný vstup do rozhovoru – nápadné při hádkách, emočním projevu
- ten kdo mluvil se buď vzdá slova nebo ne, stejně tak i ten, kdo do řeči vstoupil – dueto – hlavně v emočních nebo mocenčních záležitostech
- v rodině, kde bylo schizofrenické dítě – často dueta
- v tříčlenných rodinách (nebo vícečlenných) triceta- komunikace přestává být komunikací – je pouhým mluvením
Dvojí past – je položena otázka – 2 odpovědi ANO/NE – není jednoznačná odpověď – každá odpověď je špatná – špatný důsledek je vždy pro mě špatně – chyba v tom, kdo se ptá
Řečnické otázky – nevyžadují odpověď nebo si na ni řečník odpoví sám
- pozor – při položení otázky se čl. zaměří na 1 čl. – vzniká napětí, zda má čl. odpovědět, ale nechce se mu (Jak si lidé hrají – Erick Bern)
Transakční analýza (Bern) – mluví o faktorech, které jsou v kontextu nesymetrické – dává je do her (Kdyby nebylo tebe…)
- hypotéza – repertoár našeho komunikování – 3 modely:
1) model podle našich rodičů - rodič
2) model, který usiluje o objektivní hodnocení skutečnosti s cílem kompetentně se rozhodovat - dospělý
3) model, který je pozůstatek našeho dětství, kdy se nerozpakujeme jednat jako dítě - dítě
- všechny modely jsou potřebné a důležité – oprávněný nárok na existenci – problém jestliže 1 model přervává
rodič – rodič – kritika
dospělý – dospělý – něco se řeší
dítě – dítě – hraje si
= symetrická komunikace
= asymetrická křížem
Václavik – nelze nekomunikovat – komunikuje tělo
- komunikace sama se sebou – prostřednictvím svého těla – velmi zdravé, dobré umět
Psychosomatické poruchy a konverzní
poruchy
- psychický příznak se obrátí do těla
- konverzní – příznaky v chování (histerické záchvaty)
- nevědomá a účelová složka – říká, že by mělo být něco jinak
- když se dobře cítíme a umíme to pojmenovat - dobré
- samomluva – výborná – když je prostor, jestliže to neumíme – dostává se to do těla - nemoci
- různé úrovně vztahů (života) – dění se propojuje v somatické složce
Závěr
1) Komunikace – symbolickým výrazem interakce
a) verbální / neverbální X záměrné / nezáměrné X přesné / nepřesné
= vyjadřují vztah mezi účastníky interakce (přenos informací…)
2) Komunikační situace – normy – dochází v ní k vydělení pozic a rolí partnerů
- vzniká situační sebepojetí – je také obsahem sdělení
3) V komunikaci se tvoří sdělení o tom, jak partner vnímá aktuální situaci a jak ji prožívá – způsob vnímání a interpretace aktuální situace = percepční a atribuční schéma
4) Tři etapy procesu přijetí a zpracování informace
a) důvěryhodnost zdroje sdělení
b) dochází k vážení sdělení (evaluace) – jakou má hodnotu; obsah sdělení je srovnáván s mými hodnotami
c) doplnění nebo restrukturalizace vnitřních psychických obsahů – výsledkem – změna percepčního schématu a nebo změna postoje či akce
5) Efektivní komunikace – předpokládá, že sdělení je neskreslené, plané a včasné
- na straně příjemce ochota přijímat
6) Zkoumáme obsah komunikace – abychom mohli správně pochopit, musíme pochopit také formu – formální analýza sdělení – způsob zacházení s pojmy, předávání iniciativy mezi partnery, vypovídá o povaze interakce mezi partnery
